Plénum Ústavního soudu zamítlo nálezem ze dne 26. února 2019 návrh skupiny 18 senátorů na zrušení zákona č. 223/2016 Sb., o prodejní době v maloobchodě a velkoobchodě. Napadený zákon reguluje prodejní dobu velkoobchodních a maloobchodních prodejen s prodejní plochou přesahující 200 m2 během vybraných státních svátků (1. ledna, Velikonoční pondělí, 8. května, 28. září, 28. října, 25. a 26. prosince, přičemž na Štědrý den smí „velké obchody“ prodávat jen do 12:00 hod.). Porušení zákazu prodeje ve vymezené dny je sankcionováno jako správní delikt a hrozí za něj pokuta od České obchodní inspekce až do výše pěti milionů korun.
Ústavní soud musel ve svých úvahách nejprve rozhodnout, zda podrobí napadený zákon testu proporcionality nebo mírnějšímu testu racionality. Vzhledem k tomu, že zákon se dotýká hospodářských práv (zejména práva podnikat a práva získávat živobytí vlastní prací), uchýlil se Ústavní soud k provedení mírnějšího testu racionality, který obsahuje následující čtyři kroky: 1) vymezení esenciálního obsahu hospodářského práva; 2) zhodnocení, zda se požadovaný nárok dotýká jádra tohoto práva; 3) posouzení legitimity zájmu versus požadovaný nárok; 4) zvážení otázky, zda právní úprava je s ohledem na protichůdné legitimní zájmy rozumná (racionální), byť nikoliv nutně nejlepší a nejvhodnější. Provedenému testu racionality v daném případě stojí za to věnovat samostatný příspěvek, proto se mu budeme samostatně věnovat v dalším příspěvku příští týden.
Základní myšlenkou, kterou se Ústavní soud snaží skrze celý nález razit, je legitimita cílů daného zákona. Vyzdvihuje primárně (i) posílení sociální a rodinné soudržnosti tím, že je pevně vymezen alespoň určitý rozměr pevně stanoveného volného času, který mohou lidé trávit společně a (ii) možnost pro zaměstnance v pracovním poměru připomenout si svátky, které jsou součástí české kulturní a duchovní tradice. Ústavní soud dále připomíná, že je vhodné se v některé dny vyhnout nákupnímu shonu a věnovat se jiným činnostem s více duchovním zaměřením, ať již v kruhu rodinném, nebo ve společnosti těch, kteří sdílejí společné hodnoty. Ústavní soud v tomto ohledu s grácií cituje úryvek ze slavného díla Charlese-Louise de Montesquieu, O duchu zákonů: „obchodnický duch spojuje národy, nespojuje mezi sebou stejným způsobem jednotlivce.“
Soud rovněž zajímavě postupoval v rámci hledání historických a komparativních argumentů na obranu textu zákona. Nebál se pro podkladový historický argument zákazu práce v určité dny nastudovat právní předpisy účinné v době první republiky, nebál se hledat ani obdobné příklady v zahraničních právních řádech.
Přestože se při čtení daného nálezu může zdát, že Ústavní soud chtěl zákon obhájit hledáním argumentů „za každou cenu“, i za použití historicko-komparativní argumentace, lze se domnívat, že se daným nálezem přiblížil některým vyspělým zemím, kde je otázka povinného volna ve vybraných státních svátcích naprostým standardem. Ústavní soud zároveň potvrdil svoji roli a místo na slunci, tj. že je skupinou lidí, která by i při obsazení malého kinosálu o třinácti místech dokázala po vzájemné diskuzi představit rozhodnutí dávající obecný smysl, rozhodnutí opřené o silný background vzdělanosti svých členů a o základní principy a hodnoty. Pokud bude v tomto trendu pokračovat, můžeme být na něj jako na ochránce práv a svobod právem hrdí.
