Telemedicínské služby očima novely zákona o zdravotních službách

Legálnost vzdáleného poskytování zdravotních služeb byla a stále je předmětem mnoha diskuzí. Umožňuje současná legislativa poskytování zdravotních služeb na dálku? Musí lékař před dálkovým kontaktem pacienta alespoň jednou osobně vidět? Bude telemedicínsky poskytnutou zdravotní službu pokrývat poskytovatelovo pojištění? Jak má vypadat záznam ve zdravotnické dokumentaci a může obsahovat printscreen či dokonce videozáznam? Je takový postup vůbec de lege artis? Právě pandemii je možné vnímat jako spouštěcí mechanismus, který v praxi (a bez ohledu na připravenost právních předpisů) odstartoval masovější přesun poskytování zdravotních služeb v České republice i do online prostředí.

Poskytování zdravotních služeb prostřednictvím telekomunikačních a informačních technologií je v zahraničí naprosto běžné již delší dobu a Česká republika je tak například oproti sousednímu Německu značně pozadu, především co se týče právního rámce. Kýženou změnu v této oblasti nepřineslo ani přijetí zákona č. 325/2021 Sb., o elektronizaci zdravotnictví, neboť tento předpis se zaměřuje spíše na připravenost zdravotnických registrů, ale přípustnost samotného poskytování zdravotních služeb na dálku neřeší.

Pomyslnou první vlaštovkou na cestě k telemedicíně je v rámci českého právního řádu možnost poskytovat konzultační služby vzdáleným způsobem. Účelem konzultačních služeb je dle Zákona posouzení individuálního léčebného postupu, navržení jeho změny nebo doplnění a další konzultace podporující rozhodování pacienta ve věci poskytování zdravotních služeb, které si zvolil.^[1] Tyto konzultační služby bude od 1. ledna 2022 možné poskytovat také na dálku, a to právě díky novele Zákona^[2] přijaté v rámci novelizace zákona o zdravotním pojištění („Novela“). Novela totiž konzultační služby poskytnuté pomocí dálkového přístupu výslovně uvádí v rámci rozšíření výčtu zdravotních služeb, které je možné poskytovat mimo zdravotnická zařízení. Kromě dálkového přístupu Novela potvrzuje, že konzultační služby je možno poskytovat ve vlastním sociálním prostředí pacienta, nebo v jakémkoli jiném místě jeho výskytu.

Původně plánovaná novela Zákona^[3], kterou v roce 2020 připravovalo Ministerstvo zdravotnictví, nicméně počítala s větším odklonem od dosavadních pravidel. Podle jejího znění mělo být umožněno poskytovatelům, kteří by poskytovali výhradně konzultační služby dálkovým způsobem, místo zdravotnického zařízení zřídit pouze kontaktní pracoviště. To by značně snížilo zátěž a požadavky kladené na poskytovatele těchto zdravotních služeb. Důvodová zpráva výslovně uváděla: „Tímto se umožňuje například provozování služby konzultací prostřednictvím dálkového přístupu (internet, tel. konzultace…), které sice budou provádět odborníci se specializací v daném oboru, ale nemusí mít speciálně vybavené zdravotnické zařízení, pokud jedinou jejich činností budou konzultace a nikoli též zdravotní péče. Konzultační služby budou i nadále poskytovány pouze v oboru, na který má poskytovatel oprávnění.“ Mezi služby, které by Zákon výslovně umožnil poskytovat telemedicínsky, pak měla být zařazena též klinickofarmaceutická péče (tedy posuzování a kontrola účelného, bezpečného a hospodárného užívání léčivých přípravků a postupů s tím spojených).

V kontextu zamýšlené změny se tak konečná Novela jeví jako poněkud nedotažená do konce, neboť výjimku z povinného zřízení zdravotnického zařízení pro poskytovatele konzultačních služeb na dálku nestanoví. Novela tak nestanoví, že by poskytovatel nemusel mít zřízeno zdravotnické zařízení a krajskému úřadu nemusel dokládat souhlas s užíváním těchto prostor, provozní řád schválený orgánem ochrany veřejného zdraví, či že by nemusel zajišťovat minimální podmínky pro technické a věcné vybavení.^[4] Lze proto očekávat, že s ohledem na tuto bariéru budou konzultační služby na dálku poskytovat zejména stávající poskytovatelé, kteří již poskytují i jiné zdravotní služby.

Nicméně i přes výše uvedené lze shrnout, že výslovné potvrzení možnosti distančního poskytování konzultačních služeb je vítanou novinkou v českém právním systému a také prvním krokem na ještě poměrně dlouhé cestě k plné podpoře a využívání vzdáleného poskytování zdravotních služeb. Zákonodárce by měl zvážit jednoznačný postoj k dalšímu okruhu zdravotních služeb, které lze poskytovat telemedicínsky, a které v Zákoně zmíněny nejsou, jako například telemetrika, distanční diagnostika apod. Stejně tak chybí jednoznačná definice toho, které konkrétní postupy jsou de lege artis (v čemž by mohly sehrát významnou roli například doporučené postupy).