Potřebujeme vůbec pro telemedicínu zvláštní právní úpravu?
Telemedicína, tedy poskytování zdravotních služeb distančním způsobem za pomocí digitálních technologií, může přispět ke snadnější dostupnosti zdravotní péče. Měla by pomocí informačních technologií zajistit bezpečný přenos dat nutných k prevenci, diagnóze, léčbě a sledování pacientů.
Zda je vůbec možné legálně poskytovat telemedicínské zdravotní služby bylo dlouho předmětem diskusí. Stávající znění zákona o zdravotních službách totiž telemedicínu explicitně neupravuje a až na výjimky umožňuje poskytovat zdravotní služby pouze ve zdravotnickém zařízení. To přináší řadu otázek, jako například, zda se ve zdravotnickém zařízení musí nacházet současně lékař i pacient, nebo alespoň jeden, jaký postup při poskytování telemedicínských služeb je de lege artis, zda telemedicínské výkony kryje poskytovatelovo pojištění odpovědnosti za újmu, či otázku možnosti úhrad telemedicínských služeb ze zdravotního pojištění.
Jak to v praxi bývá, ti, kteří hlásali, že telemedicínu poskytovat z důvodu absence legislativní úpravy nelze, byli mezitím v praxi předběhnuti těmi, kteří ji již dávno poskytovali. Pro nastolení právní jistoty všech subjektů, jakož i pro zajištění vysoké ochrany pacientů, tak vnímáme legislativní zakotvení telemedicíny jako krok správným směrem.
Současný stav
Změna zákona o zdravotních službách účinná od 1. ledna 2022 umožnila poskytovat mimo zdravotnické zařízení prostřednictvím dálkového přístupu konzultační služby. Účelem konzultačních služeb dle je dle zákona o zdravotních službách[1] posouzení individuálního léčebného postupu, případně navržení jeho změny nebo doplnění a další konzultace podporující rozhodování pacienta týkající se poskytnutí zdravotních služeb. To může být prováděné dalším poskytovatelem zdravotních služeb nebo zdravotnickým pracovníkem, kterého si pacient zvolil. Za konzultační službu lze také považovat distanční poskytnutí konzultace lékařem, který má již pacienta v péči a poskytuje například radu týkající se vývoje jeho zdravotního stavu nebo poskytnutí tzv. second opinion, tedy druhého názoru ke stanovenému léčebnému postupu dalším lékařem.
Pod pojem konzultační služby, které lze poskytovat prostřednictvím dálkového přístupu, však dle výkladu stávající legislativy nemůže spadat například základní diagnostika nebo léčba pacienta bez jakéhokoliv předchozího fyzického kontaktu pacienta s lékařem.
Telemedicína ale v praxi může zahrnovat mnohem širší spektrum služeb, například pořizování podrobných záznamů o zdravotním stavu pacienta pomocí digitálních technologií nebo přijímání rozhodnutí o léčbě pacienta na dálku, které pod konzultační služby nelze podřadit. Je zřejmé, že současná legislativa pro telemedicínu není dostatečná.
Předkládaná novela
Návrh novely předložené Ministerstvem zdravotnictví stanoví pouze velmi obecné parametry toho, za jakých podmínek lze telemedicínské služby poskytovat (slovy novely „jen za podmínek stanovených zákonem" a „jsou-li splněny technické požadavky na kvalitu a bezpečnost komunikace“). Bližší specifikaci by pak měla přinést připravovaná prováděcí vyhláška[2]. Novela alespoň poskytuje definici telemedicínských zdravotní služeb, za které považuje zdravotní služby, které jsou poskytovány na dálku za použití telekomunikačních a informačních technologií.
Mimo zdravotnické zařízení (aniž by bylo výslovně stanoveno, kdo všechno se mimo něj může nacházet) tak po novele bude možné poskytovat:
- konzultační služby (jejichž distanční poskytování mimo zdravotnické zařízení má v zákoně o zdravotních službách nadále zůstat, viz výše); nebo
- telemedicínské služby, pokud jejich poskytování spočívá pouze v použití informačních technologií, případně i za pomoci vzdáleného přístupu, a to bez účasti pacienta, přičemž dle důvodové zprávy k návrhu se bude jednat např. o poskytování teleradiologie nebo telepatologie (čtení a popis radiologických snímků nebo bioptických vzorků na dálku); nebo
- tzv. telemonitoring, tedy telemedicínské služby spočívající pouze v tom, že jsou vzdáleně nebo za pomoci zdravotnického prostředku získány údaje o zdravotním stavu pacienta, které jsou automaticky zaslány poskytovateli.
Pro poskytovatele zdravotních služeb i nadále platí povinnost, aby měli zřízené věcně a technicky vybavené zdravotnické zařízení[3]. Tato povinnost by zřejmě i po novele platila i pro ty poskytovatele zdravotních služeb, kteří by poskytovali zdravotní služby výhradně dálkovým způsobem. To, zda bude nutné, aby pacient alespoň jednou navštívil ordinaci daného lékaře (či ve kterých případech) ani další podrobnosti z dostupného znění návrhu prozatím nejsou jasné.
Při poskytování telemedicínských služeb prostřednictvím informačních technologií je také nezbytné, aby byla zajištěna bezpečnost a kvalita komunikace mezi poskytovatelem zdravotních služeb a pacientem. Požadavky na minimální technické vlastnosti používaných informačních technologií má stanovit prováděcí vyhláška. Ta má stanovit například to, aby byl daný komunikační kanál šifrovaný a aby bylo zajištěno prokázání identity pacienta i poskytovatele zdravotních služeb. Specifikovány by také měly být požadavky na případné pořízení záznamu komunikace poskytovatele zdravotních služeb a pacienta či na využití certifikovaných zdravotnických prostředků pro vzdálený monitoring životních funkcí.
Předpokládaná účinnost
Návrh novely, který kromě telemedicíny obsahuje i úpravu vedení elektronické zdravotnické dokumentace, je nyní v připomínkovém řízení a jeho finální znění se tak může ještě změnit. Účinný by v případě jeho schválení mohl být již v červenci 2023.
