Účast spolků v řízeních podle ZOPK
Podle aktuálního znění § 70 odst. 3 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů („ZOPK“) mají spolky, jejichž hlavním posláním je podle stanov ochrana přírody a krajiny, právo účastnit se pouze řízení vedených podle ZOPK. Tato aktuálně platná právní úprava, jejíž ústavnost a legitimitu potvrdil Ústavní soud („ÚS“) v čerstvém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 22/17 (link) ze dne 2. 2. 2021 („Nález“), neplatí od nepaměti, ale byla provedena s účinností od 1. 1. 2018 zákonem č. 225/2017 Sb.
Podle právní úpravy platné před nabytím účinnosti této novely se mohly spolky účastnit správních řízení obecně (nikoliv však veškerých správních řízení) a teprve novela omezila jejich účast pouze na správní řízení vedená dle ZOPK. Cílem zákonodárce bylo urychlení povolovacích procesů dle stavebního zákona, ve kterých byly průtahy způsobovány mimo jiné v důsledku účasti spolků.
Protiústavnost napadeného ustanovení spatřovali navrhovatelé především v porušení práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu veřejné moci podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právem na příznivé životní prostředí podle čl. 35 odst. 1 Listiny.
Podle ÚS není napadeným ustanovením vyloučena procesní možnost uplatňovat právo na příznivé životní prostředí ve správním řízení, nýbrž je tato možnost pouze zúžena. To platí o to víc v situaci, kdy se spolky mohou účastnit správních řízení, v nichž lze skutečně identifikovat možnost reálného a vážného dotčení ochrany přírody a krajiny (např. právě řízení podle ZOPK, navazující řízení ve smyslu zákona o posuzování vlivů na životní prostředí atd.). Napadené ustanovení tak v souvislosti s právem na příznivé životní prostředí obstálo v tzv. testu racionality, který ÚS při rozhodování použil.
ÚS Nález odůvodnil s odkazem na níže uvedené rozhodné skutečnosti:
- Právní úprava účastenství v územním řízení i stavebním řízení je podle ÚS dostatečně komplexní a zaručuje ochranu vlastnického práva a jiných věcných práv, která mohou být záměrem přímo dotčena.
- V případě, že by se spolky cítily dotčeny na svých právech a svobodách rozhodnutím správního orgánu, pokud nebyly účastníkem správního řízení, mohou se v souladu s čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny obrátit na správní soud, neboť procesní (žalobní) legitimace je v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 odst. 1 soudního řádu správního založena již na prostém tvrzení o zkrácení na svých právech správním rozhodnutím.
- Pro posouzení je důležité zkoumat též účel právní úpravy účastenství spolků, jejichž posláním evidentně není ochrana relativních majetkových práv jejich členů ve správním řízení. Ochrany práv u „jiného orgánu“, jak stanoví čl. 36 dost. 1 Listiny, se nelze domáhat vždy, ale pouze ve „stanovených případech“. Zákonodárce v ZOPK i v jiných zákonech stanovil případy, kdy spolky mohou jako účastníci vstupovat do správních řízení.
V neposlední řadě ÚS upozornil také na to, že účastí spolků v řízeních podle stavebního zákona se rozšiřuje okruh účastníků řízení, čímž se v obecné rovině může prodlužovat i délka těchto řízení. I proto je napadené ustanovení legitimní, je-li tato právní úprava vedena snahou o zrychlení územního a stavebního řízení. ÚS sice zmínil, že si lze představit některé vhodnější a účinnější způsoby, jak lze předcházet průtahům v některých správních řízeních, ale to ještě nečiní napadenou právní úpravu protiústavní.
Nález ÚS je dobrou zprávou zejména pro stavebníky záměrů, které nepodléhají posouzení vlivů na životní prostředí podle zákona o posuzování vlivů na životní prostředí. Tito stavebníci tak mají i nadále jistotu, že se jejich řízení podle stavebního zákona nebudou účastnit spolky podle ZOPK, a řízení tak nebudou aktivitou těchto spolků prodlužována.
Nepřímá diskriminace vlastníků nemovitostí v procesu územního plánování
Revoluční rozhodnutí v oblasti stavebního práva, tentokrát v oblasti územního plánování, vynesl Nejvyšší správní soud („NSS“) v rozsudku ze dne 28. 12. 2020, č.j. 2 As 317/2018-35 („Rozsudek“ - link). Rozsudkem mění NSS způsob posuzování otázky diskriminace vlastníka nemovitosti v procesu územního plánování.
NSS v Rozsudku nově dospěl k závěru, že nezákonnost územního plánu může způsobit též tzv. nepřímá diskriminace vlastníka například z důvodu, že pozemek vlastníka nepodléhá nové (vlastníkem požadované) regulaci. Doposud soudy vycházely z toho, že při přijímání územního plánu je zakázána tzv. diskriminace přímá. Stejně jako je tomu v případě diskriminace přímé, je obec povinna dostatečně odůvodnit i diskriminaci nepřímou.
Rozsudkem je řešen případ, kdy obec přijala nový územní plán, ve kterém mimo jiné stanovila některé zastavitelné plochy, mezi které nebyl zahrnut pozemek stěžovatele, což právě stěžovatel u NSS napadal. NSS dospěl k závěru, jak je již shora nastíněno, že se v takovém případě jedná o diskriminaci nepřímou, když obec v novém územním plánu vymezila k zastavění pouze některé plochy, a nikoliv pak pozemek stěžovatele, ačkoliv o to stěžovatel usiloval. Tímto obec dle NSS bez patřičného důvodu znevýhodnila stěžovatele oproti jiným jednotlivcům ve srovnatelné situaci.
NSS tímto Rozsudkem nekonstatoval, že nepřímá diskriminace je bez dalšího ve všech případech nepřípustná, ale zdůraznil, že obec je povinna při přijímání územního plánu v případech, kdy chce postupovat vůči jednotlivcům dotčeným tímto opatřením obecné povahy rozdílně, svůj rozdílný přístup dostatečně a přezkoumatelně odůvodnit.
NSS odůvodnil tento závěr zejména s odkazem na základní zásadu rovného zacházení, podle které v řešeném případě „Pro kroky, které se dotknou subjektivních práv jednotlivců, zvláště pak jejich práv vlastnických, však musí existovat racionální důvody a takové kroky zásadně mají, je-li to rozumně možné, dopadat na jednotlivce v obdobném postavení obdobně a zasahovat do jejich práv co nejméně, jak je to jen rozumně možné.“. Tímto NSS akcentoval a posílil víru jednotlivců v demokratický právní stát, ve kterém je účinná a efektivní obrana a ochrana práv jedním ze základních cílů a hodnot.
Rozsudek NSS tak dává vlastníkům nemovitostí dotčených v procesu územního plánování tzv. nepřímou diskriminací větší prostor pro soudní ochranu svých práv.
Autoři článku: František Korbel, Jan Fikar a Barbora Sahánková
