Návrh nového stavebního zákona prošel minulý týden v Poslanecké sněmovně druhým čtením. Na jednání však byly uplatněny desítky dalších pozměňovacích návrhů z pera poslanců celého politického spektra. Naší pozornosti neunikl zejména pozměňovací návrh poslance Petra Dolínka (ČSSD) č. 7621 s názvem „PĚKNÁ MĚSTA“, který do návrhu stavebního zákona doplňuje řadu hmotněprávních ustanovení, a pozměňovací návrh poslance Martina Kolovratníka (ANO 2011) č. 8008 nazvaný „ÚZEMNÍ PLÁNOVÁNÍ V SAMOSTATNÉ PŮSOBNOSTI KRAJŮ A OBCÍ“, který přináší významnou reformu územního plánování.
A právě o těchto tématech jsme se bavili s hosty našich H&P TALKS. Debaty, moderované Robertem Nerudou a Františkem Korbelem, se tentokrát zúčastnili:
- Zuzana Bajgarová, náměstkyně primátora Ostravy pro odbor investic a útvar hlavního architekta a stavebního řádu (ANO 2011);
- Martin Kolovratník, poslanec (ANO 2011), zastupitel Pardubic i Pardubického kraje, zpravodaj návrhu nového stavebního zákona a předkladatel komplexního pozměňovacího návrhu, který se stal základem pro další projednávání zákona;
- Martin Kupka, poslanec (ODS), starosta Líbeznic, krajský zastupitel a statutární náměstek hejtmanky Středočeského kraje pro oblast silniční dopravy, předkladatel „opozičního“ komplexního pozměňovacího návrhu stavebního zákona a
- Pavel Hnilička, architekt, urbanista, bývalý místopředseda České komory architektů, hlavní autor Pražských stavebních předpisů.
Účastníci debaty, ač mnohdy rozdílné politické příslušnosti, přivítali navrhovaný přesun agendy pořizování územně plánovací dokumentace do samostatné působnosti obcí a krajů. V současné době, kdy jsou pořizovateli dokumentace úřady v přenesené působnosti státu, totiž dochází k nadměrnému prodlužování lhůt, a není tak výjimkou, že i malé obce na svůj nový územní plán čekají i deset let. Pořizovatelé totiž nemají ten správný „procesní drive“. Obce si proto mnohdy musí platit tzv. létající pořizovatele, kteří dovedou pořízení územního plánu do zdárného konce (postarají se o vypořádání námitek, dodržení lhůt apod.). Zvažovaný přenos celého procesu na samosprávy, které mají samy zájem na co nejrychlejším a nejhladším schválení příslušné dokumentace, byl proto diskutujícími přivítán. Jak poznamenal Martin Kupka, to, že něco dostane státní správa, neznamená, že to půjde automaticky lépe. V územním plánování platí spíše opak.
Na druhou stranu, Pavel Hnilička upozornil, že naděje, které Česká komora architektů do návrhu stavebního zákona vkládala pokud jde o územní plánování, nebyly naplněny. Správné územní plánování přitom je klíčem k zásadnímu urychlení výstavby. Ta se totiž obvykle zdrží právě u umístění stavby (jak je stavba velká, zda se hodí do prostoru apod.). V okolních zemích (Německo, Rakousko, Nizozemí, ale i Polsko či Maďarsko) se však o konkrétním umístění staveb rozhoduje nikoli na základě strategických či územích plánů, ale až podle dílčích zastavovacích plánů – teprve ty mívají právní závaznost i pro jednotlivé stavebníky. Takovou inspiraci zahraniční úpravou by Pavel Hnilička vnímal jako velmi přínosnou.
Účastníky naší debaty byl přivítán i druhý pozměňovací návrh, který do stavebního zákona zakotvuje řadu hmotněprávních pravidel týkajících se zejména požadavků na veřejný prostor. Současný stavební zákon je totiž de facto jen procesní normou, která neobsahuje žádné hmotněprávní požadavky na to, jak se má stavět. Hmotné právo je pak upraveno v jednotlivých vyhláškách. To je však podle mnohých odborníků v rozporu s čl. 79 Ústavy, neboť takové vyhlášky ve skutečnosti neprovádí zákon. Tyto nově vložené požadavky by se měly týkat mj. zpřístupnění staveb osob s omezenou pohyblivostí nebo orientací.
Zuzana Bajgrová, ačkoli vítá, že má Ostrava získat oprávnění mít vlastní stavební předpisy, považuje za důležité nerezignovat ani na základní požadavky, které mají platit obecně pro všechny. Dle Pavla Hniličky je to právě přesah stavby do veřejného prostoru, který je základem veřejného zájmu a smyslem regulace a plánování vůbec. Jak poznamenal Martin Kupka, je třeba aby se stavělo nejen v souladu se zákonem, ale i kvalitně. Na tom se koneckonců shodli všichni diskutující – stavební zákon by měl takové požadavky podporovat.
Zdá se tedy, že návrh největší reformy územního plánování od 90. let a zakotvení hmotněprávních pravidel do nového stavebního zákona může - na rozdíl od třaskavého tématu institucí - získat na půdě Poslanecké sněmovny širokou podporu napříč politickým spektrem.
