V letech 1994 až 2002 existovala na finském trhu asfaltu kartelová dohoda. V letech 2000 až 2003 některé zúčastněné společnosti zanikly s likvidací a jejich obchodní činnost převzaly společnosti nástupnické. V roce 2009 za tuto kartelovou dohodu uložil finský nejvyšší správní soud pokuty i nástupnickým společnostem, jelikož byly se zrušenými společnostmi vnímány jako jedna hospodářská jednotka odpovědná za porušení soutěžního práva. S využitím tohoto rozsudku pak podalo město Vantaa žalobu na náhradu škody způsobené touto kartelovou dohodou. V průběhu řízení byla řešena otázka, zda se principy používané při ukládání pokut za porušení soutěžního práva aplikují rovněž při řešení povinnosti k náhradě škody z tohoto porušení. Finský nejvyšší soud tuto otázku předal k posouzení SDEU.
SDEU rozhodl, že povinnost nahradit škodu způsobenou kartelovou dohodou mají podniky/soutěžitelé, které se dané dohody účastnily. SDEU zohlednil, že pojem podnik je specifickým pojmem unijního soutěžního práva a označuje hospodářskou jednotku, která může být tvořena několika, zpravidla právnickými, osobami. Tento pojem musí mít, podle SDEU, stejný význam jak v kontextu ukládání pokut za protisoutěžní jednání, tak v kontextu žalob na náhradu škody způsobených tímto jednáním. Z těchto důvodů uzavřel, že nástupnické společnosti převzaly nejen odpovědnost ve vztahu k uloženým pokutám, ale i ve vztahu k nárokům na náhradu škody.
Závěry SDEU se použijí i v tuzemských případech náhrady škody způsobené porušením unijního soutěžního práva, a to i těch, které předcházejí novou úpravu o soukromoprávním vymáhání soutěžního práva.
Rozsudek má mnoho praktických důsledků. Pro porušitele znamená, že se nemohou zbavit odpovědnosti za náhradu škody restrukturalizací či organizačními změnami. Poškození mají naopak více možností, od koho náhradu škody způsobenou protisoutěžním jednáním žádat. V konkrétních případech ji lze požadovat např. i od mateřských společností. Bude pak na žalobcích, aby správně označili žalovaného a vysvětlili, proč žalují jinou společnost, než tu, která aktivně figurovala v kartelu a byla třeba adresátem rozhodnutí soutěžního úřadu.
Civilní soudy se s konceptem podniku ve smyslu soutěžního práva dosud prakticky vůbec nesetkávaly. V případech soukromoprávního vymáhání soutěžního práva se otázka přesného vymezení konkrétního podniku může stát i spornou a bude na civilním soudě, aby ji vyřešil.
Rozsudek ve věci Skanska Industrial Solutions a další ukazuje, že spory o náhradu škody způsobené protisoutěžním jednáním se mohou stočit k řešení otázek, se kterými se civilní soudy v ČR a SR ve své praxi v podstatě vůbec nepotkávají. V takových případech bude důležité trpělivě vysvětlovat civilním soudům i ty principy soutěžního práva, které jsou ve správním soudnictví, tedy v řízeních o přezkumu rozhodnutí ÚOHS či PMÚ, běžně používány.
