Na počátku kauzy stojí rozhodnutí předsedy polského soutěžního úřadu, kterým společnosti PZU Życie uložil za zneužití dominantního postavení dvě pokuty – za porušení vnitrostátního a souběžně s tím i unijního soutěžního práva. Unijní legislativa totiž vnitrostátním soutěžním úřadům („NCA“) nařizuje, aby v případech, kdy protisoutěžní jednání může ovlivnit obchod mezi členskými státy, vedle národních právních předpisů aplikovaly též čl. 101 a 102 SFEU a sankcionovaly jejich porušení. PZU Życie proti tomu brojila u vnitrostátních soudů, a to zejména s poukazem na porušení principu ne bis in idem.
Případ se dostal až k polskému Nejvyššímu soudu, který položením dvou předběžných otázek přehodil pomyslný balonek eurokonformního výkladu na Soudní dvůr („SD“). Společnou podstatou obou předběžných otázek bylo, zda princip ne bis in idem (tedy zákaz dvojího trestání v jedné věci) brání NCA v tom, aby soutěžitelům v rámci jednoho rozhodnutí za stejné jednání ukládaly pokutu za porušení vnitrostátního i unijního práva.
SD na položené předběžné otázky odpověděl negativně, a posuzovanou praxi tak z pohledu unijního práva aproboval. Argumentoval, že princip ne bis in idem má zabránit opětovnému pokutování či vyšetřování soutěžitelů za jednání, o kterém již bylo dříve meritorně a pravomocně rozhodnuto. Ochrana, kterou tento princip skýtá, má tak být bezpředmětná v situaci, kdy je v témže sankčním rozhodnutí souběžně použito vnitrostátní i unijní právo. Jinými slovy, v jednom rozhodnutí lze pokutovat samostatně porušení unijního a samostatně porušení vnitrostátního soutěžního práva, byť k němu došlo jedním jednáním. Krom toho se SD vyjádřil, že NCA musí v případech paralelní aplikace obou právních režimů zajistit, aby společně ukládané pokuty byly jako celek přiměřené povaze protiprávního jednání.
A co ÚOHS? Ten k paralelní aplikaci obou právních režimů přistupuje relativně zřídka. Do konce roku 2018 zahájil celkem 34 řízení, v rámci nichž zamýšlel vedle zákona o ochraně hospodářské soutěže uplatnit též příslušná ustanovení SFEU. O připravovaném rozhodnutí přitom informoval Komisi v pouhých 18 případech. Stávající praxe týkající se výpočtu celkové výše pokuty pak je taková, že ÚOHS z obou spáchaných přestupků vybere ten nejpřísněji postižitelný a spáchání druhého z nich zohlední při výpočtu pokuty jako přitěžující okolnost. S využitím asperace (zdrsnění) tak ve své praxi do jisté míry respektuje zásadu přiměřenosti trestu, kterou v diskutovaném rozhodnutí akcentoval i SD.
Dosavadní postup ÚOHS je tak v souladu se závěry SD učiněnými v rozsudku ve věci PZU Życie. Není důvod předpokládat, že ÚOHS změní svou praxi paralelního uplatňování unijního práva ve prospěch účastníků řízení.
Přísně vzato lze se SD souhlasit, že paralelní aplikace obou právních režimů v rámci jednoho rozhodnutí nezakládá porušení principu ne bis in idem. Pochybujeme však o legitimitě ukládání „dvojího“ trestu. Efektivita vymáhání soutěžního práva na úrovni členských států se jím totiž zvyšuje jen málo, pokud vůbec. Argumentem proti paralelní aplikaci vnitrostátního a unijního práva pro nás zůstává skutečnost, že Komise je oprávněna aplikovat jen unijní, a nikoli též vnitrostátní právo. Pokud si tedy Komise „přebere“ od NCA konkrétní případ, automaticky s tím odpadá jedna z přitěžujících okolností vyšetřovaného jednání, resp. možnost uložit druhou pokutu, jako tomu bylo v polském případě. Ryze procesním postupem je tedy významně zasaženo do hmotněprávního režimu ukládání trestu. To je ve standardních řízeních ve věcech trestního obvinění postup neobvyklý a stěží obhajitelný.
Zdravý selský rozum by se z práva vytrácet neměl, a to ani z toho soutěžního.
