Je zjevné, že Petr Mlsna věnuje ochraně konkurence větší pozornost než jeho problematický předchůdce Petr Rafaj. Ten byl znám především svými aférami a pochybnými styky. Nejhorší však byla absence jeho zájmu o soutěžněprávní agendu. Je dobře, že přišla změna, neboť soutěžní politika (tedy boj proti kartelům či zneužívání dominantního postavení) je důležitou složkou hospodářské politiky, na kterou by stát neměl rezignovat. Konkurence totiž přináší spotřebitelům nižší ceny, větší výběr a lepší kvalitu. V delším horizontu pak pomáhá ekonomice jako celku. Má se za to, že podniky, které musí doma čelit zdravé konkurenci, jsou posléze schopny obstát i na světových trzích.
Soutěžní úřady mají k ochraně konkurence v zásadě dvě sady nástrojů: prevenci a represi. Do oblasti prevence patří jakékoli kroky, které vedou k předcházení porušování soutěžního práva. Jde tedy o nekonečnou snahu vysvětlovat vládě, úřadům a veřejnosti, jaké výhody přináší zdravá konkurence, a naopak jaká jsou rizika, pokud je soutěž narušena. Represí jsou pak zejména pokuty. A ty jsou v oblasti antitrustu až legendárně vysoké – vzpomeňme třeba na několikamiliardové pokuty (ano, v eurech) ukládané za zneužití dominance technologickým gigantům, jako jsou Intel či Google.
Tvrdé tresty za protisoutěžní dohody
I český soutěžní úřad se nyní rozhodl, že bude za protisoutěžní jednání rozdávat opravdu vysoké pokuty. A zaměřil se zejména na dvě jeho formy, které označil za svou prioritu. Jde o kartelové dohody mezi konkurenty při výběrových řízeních (anglicky bid rigging) a dohody o určování cen pro další prodej v rámci distribuce (používá se zkratka RPM z anglického resale price maintenance).
Už výběr těchto priorit si zaslouží pozornost. O škodlivosti bid riggingu, jako dohod mezi konkurenty o tom, jak dopadne veřejná zakázka či jiné výběrové řízení, nikdo nepochybuje. Všichni experti se shodují na tom, že je třeba toto jednání potírat. Poškozuje totiž jak zadavatele, tak daňové poplatníky. Jedná se o kartel, který likviduje konkurenci mezi značkami a zdražuje zboží průměrně o 10 %. Proto lze snahu českého soutěžního úřadu jít těmto kartelům po krku jen kvitovat.
Složitější je to v případě RPM. Toto jednání spočívá ve snaze dodavatelů (zejména výrobců a dovozců nejrůznějšího zboží) ovlivňovat cenovou politiku svých distributorů tím, že jim přikážou, za kolik mají prodávat dotčené zboží koncovým zákazníkům. Nejde tedy o dohodu mezi konkurenty, která by likvidovala konkurenci mezi značkami, nýbrž o jednání po vertikální linii. To může ovlivnit maximálně konkurenci mezi distributory zboží stejné značky. Ukažme si to na příkladu. Zatímco kartel zpravidla omezuje soutěž mezi různými značkami televizorů, RPM omezuje soutěž pouze mezi prodejci jedné značky televizorů.
Hon na distribuci kočárků a e-cigaret
Mnozí ekonomové tedy argumentují, že RPM ve většině případů soutěž vůbec nepoškozuje, nebo ji narušuje jen ve velmi málo. Dodávají, že je to přece výrobce, kdo nejlépe ví, za jakou cenu by se jím dodávané zboží mělo prodávat na maloobchodním trhu, aby obstálo v konkurenci jiných značek. Ani hypotetické sjednocení cen konkrétního typu televizoru jedné značky by proto nemělo představovat soutěžní problém tehdy, pokud panuje dobrá konkurence mezi značkami.
To si však ÚOHS zjevně nemyslí a boj s RPM považuje za jednu ze dvou svých priorit. Tomu odpovídá velké množství šetření a navazujících řízení týkajících se RPM v nejrůznějších sektorech, například v oblasti spotřební elektroniky, zahradní a šicí techniky, distribuce kočárků anebo elektronických cigaret.
V těchto řízeních navíc už padají pokuty. A to rekordně vysoké, což je dáno novou metodikou, kterou ÚOHS používá pro jejich výpočet. Pokuty za RPM jsou dokonce nově až 10krát či 30krát vyšší, než tomu bylo dříve. A to bez ohledu na skutečnost, že velká část jednání probíhala ještě za účinnosti staré metodiky. Trestání jednání, které se uskutečnilo v době platnosti dřívějších mírnějších pravidel, podle nové přísnější metodiky, je v právu dost problematický postup.
Nejvíce zarážející je však skutečnost, že ÚOHS v praxi trestá RPM mnohem přísněji než třeba kartely o cenách nebo již zmíněný bid rigging.
Na tuto absurditu již v lednu tohoto roku upozornila názorová platforma Rozumné právo, která navrhla několik opatření. Pokud by je ÚOHS přijal, tato disproporce by z jeho sankční politiky zmizela. Od té doby se však v praxi soutěžního úřadu v tomto ohledu nic nezměnilo.
Mnohem důležitější boj proti dominanci
A tak je na místě se znovu ptát – proč má být prioritou sebevědomého soutěžního úřadu boj s jednáním, které většinou neomezuje konkurenci mezi výrobci a které ekonomové považují jen za málo nebezpečné? Snad to není jen proto, že kvůli všeobecnému rozšíření je takové případy prostě snadné odhalit. A proč ÚOHS za takové jednání tvrdošíjně ukládá vysoké pokuty, které (i pokud by nebyly likvidační), omezují podnikatelské plány a další rozvoj daných značek? To přece negativně ovlivní intenzitu mnohem důležitější konkurence mezi značkami. Proč si ÚOHS za svou prioritu raději nevzal třeba boj se zneužíváním monopolu či dominance, o jehož škodlivosti ani mezi ekonomy není pochyb? Vždyť takový boj je v období zvyšující se koncentrace některých trhů, všeobecného zdražování a nedostatku klíčových komodit naléhavě potřeba.
Změna managementu ÚOHS a jeho větší zaměření na soutěžní politiku je vítaný, avšak jen první krok na cestě k modernímu a vyspělému soutěžnímu úřadu. Nyní by měl přijít fokus na opravdu nejzávažnější soutěžní delikty. A naopak větší smířlivost vůči jednání, o němž mezi odborníky panují pochybnosti, zda je vůbec pro ekonomiku škodlivé. Trestat tak přísně RPM prostě nedává smysl.
