Nárok na náhradu újmy na zdraví u progresivních onemocnění

Od kdy může pacient trpící progresivní chorobou uplatnit nárok na náhradu újmy na zdraví vzniklé v důsledku očkování vadnou vakcínou? Je uplynutí desetileté promlčecí lhůty bez ohledu na moment ustálení zdravotního stavu slučitelné s právem na přístup k soudu? A může se vedle odpovědnosti za vadný výrobek dovolávat i obecné odpovědnosti za zavinění? Těmito otázkami se zabýval Soudní dvůr Evropské unie ve svém nedávném rozsudku ve věci Sanofi Pasteur[1], jehož závěry mají potenciální dopad na rozhodovací praxi ve sporech o odpovědnost za škodu způsobenou vadnými výrobky v celé Evropské unii.

Odpovědnost výrobce za vadný výrobek dle Směrnice 85/374/EHS

Na úvod krátce k legislativnímu rámci, ke kterému se rozsudek SDEU vztahuje. Směrnice 85/374/EHS[2] harmonizuje pravidla odpovědnosti výrobců a dalších subjektů za škody způsobené vadnými výrobky v celé Evropské unii.

Základní zásadou harmonizované úpravy je princip objektivní odpovědnosti výrobce. Poškozený nemusí prokazovat zavinění – postačí doložit vadnost výrobku, vznik škody a příčinnou souvislost mezi nimi. Výrobce se může odpovědnosti zprostit jen výjimečně, například prokáže-li, že vada neexistovala v době uvedení na trh nebo že stav vědeckého poznání tehdy neumožňoval vadu odhalit.[3]

Tento přísný odpovědnostní režim je vyvážen desetiletou objektivní promlčecí lhůtou běžící ode dne uvedení vadného výrobku do oběhu. Vedle toho musí poškozený uplatnit nárok v tříleté subjektivní promlčecí lhůtě počítané ode dne, kdy se dozvěděl nebo mohl dozvědět o škodě, vadě výrobku a totožnosti výrobce.[4]

Okolnosti projednávaného případu

Poškozená – francouzská pacientka – podstoupila v roce 2003 očkování proti záškrtu, tetanu a dětské obrně. Následně se u ní objevily zdravotní potíže, kvůli nimž byla opakovaně v pracovní neschopnosti. K ustálení jejího zdravotního stavu došlo dle znaleckého posudku až v roce 2016. Nárok proti výrobci vakcíny z titulu odpovědnosti za vadné výrobky i z titulu odpovědnosti za zavinění nicméně uplatnila až v roce 2020. Poté, co nižší soudy označily nárok poškozené za promlčený, francouzský kasační soud předložil věc k SDEU.

V kontextu projednávané věci je podstatné, že onemocnění poškozené mělo progresivní charakter – tedy jednalo se o chorobu, která se v průběhu času postupně zhoršuje a bez účinné léčby vede ke zhoršování zdravotního stavu pacienta.

Souběh odpovědnosti za vadný výrobek a odpovědnosti za zavinění

SDEU ve svém rozsudku předně potvrdil, že zaviněné jednání výrobce představuje odlišný základ odpovědnosti od vady výrobku ve smyslu Směrnice 85/374/EHS.[5] Poškozený se tak může vedle nároku z odpovědnosti za vadný výrobek domáhat náhrady i z titulu odpovědnosti za zavinění – například z důvodu, že výrobce ponechal v oběhu výrobek, o jehož vadě věděl, nebo nesplnil povinnost obezřetnosti s ohledem na známá rizika. Tento závěr je významný zejména proto, že nárok z odpovědnosti za zavinění nepodléhá uvedené objektivní promlčecí lhůtě a může představovat alternativní cestu k odškodnění.

Tříletá subjektivní promlčecí lhůta a pojem „definitivní projev újmy"

Klíčovou otázkou bylo určení počátku běhu tříleté promlčecí lhůty dle článku 10 Směrnice 85/374/EHS. Dle SDEU subjektivnípromlčecí lhůta začíná běžet dnem, kdy se žalobce dozvěděl nebo mohl dozvědět o škodě, která se definitivně projevila v souvislosti s vadným výrobkem, jakož i o vadě výrobku a o totožnosti výrobce, a to zcela bez ohledu na pozdější vývoj nemoci. Takový moment SDEU označuje za „definitivní projev újmy[6]“.

Rozsudek SDEU tedy odmítá výklad uplatňovaný mj. i českými soudy, podle něhož se zdravotní stav poškozeného posuzuje jako celek a promlčecí lhůta začíná běžet až dnem jeho ustálení (tj. po skončení kontinuálně probíhající léčby[7]). Svůj závěr SDEU odůvodňuje tím, že den ustálení škody u progresivního onemocnění je ze své povahy nejistý a může odpovídat i dni úmrtí poškozeného. Takový výklad by tak dle SDEU ohrožoval právní jistotu výrobců i účinnost ochrany zavedené směrnicí, neboť k ustálení škody může dojít až po uplynutí desetileté objektivní promlčecí lhůty.

SDEU zároveň zdůrazňuje, že směrnice nebrání tomu, aby členské státy zavedly mechanismus, na základě kterého budou mít poškození možnost domáhat se i dodatečné náhrady v případě dalšího vývoje onemocnění. Samotná Směrnice 85/374/EHS nicméně takové právo nepřiznává.

Platnost desetileté objektivní promlčecí lhůty

Rozsudek SDEU se dále zabývá otázkou, zda je samotné uplatnění desetileté promlčecí lhůty dle článku 11 Směrnice 85/374/EHS v případech pacientů trpících progresivním onemocněním slučitelné s právem na přístup k soudu zaručeným Listinou základních práv Evropské unie. Nutno podotknout, že Evropský soud pro lidská práva již v minulosti tuto neslučitelnost konstatoval v případech pacientů trpících tzv. latentním onemocněním – tedy onemocnění, u kterého se poškozený o újmě na svém zdraví dozví až se zpožděním v důsledku počátečního průběhu bez příznaků.[8]

SDEU se však i v tomto ohledu přiklonil k ochraně právní jistoty výrobců spočívající v časovém omezení jejich odpovědnosti a odmítl výklad, který by pacientům s progresivním onemocněním přiznával zvýhodněné postavení oproti obecnému režimu promlčení. Zároveň zdůraznil, že poškozený trpící progresivním onemocněním se na rozdíl od poškozeného s latentním onemocněním nachází v situaci, kdy k definitivnímu projevení újmy může dojít v rámci desetileté lhůty, a není tak zbaven přístupu k soudu.[9]

Rozsudek SDEU zároveň upřesňuje, že směrnice kogentně stanoví počátek desetileté lhůty ke dni uvedení výrobku do oběhu a jako jediný důvod jejího přerušení připouští zahájení soudního řízení. Právě tím, že tříletá subjektivní promlčecí doba začíná běžet od definitivního projevu újmy (nikoliv až od ustálení zdravotního stavu), je tedy zaručeno, že poškozený s progresivním onemocněním může v desetileté lhůtě žalobu podat.[10]

Přístup generální advokátky

Za pozornost také stojí, že generální advokátka navrhovala v projednávané věci odlišný, k poškozeným vstřícnější přístup. Konkrétně požadovala vyslovit neplatnost desetileté objektivní promlčecí lhůty a počátek běhu promlčecí lhůty navázat až na den ustálení zdravotního stavu, a to s odůvodněním, že poškození s progresivním onemocněním nejsou schopni v plném rozsahu vyčíslit vzniklou újmu, čímž jsou zbaveni práva na účinný přístup k soudu.[11] SDEU se však s touto argumentací neztotožnil.

Závěr

Rozsudek SDEU ve věci Sanofi Pasteur přináší tři klíčové závěry: (i) harmonizovaná úprava odpovědnosti za vadné výrobky nevylučuje souběžné uplatnění nároků z odpovědnosti za zavinění, (ii) tříletá promlčecí lhůta začíná běžet dnem definitivního projevení újmy, nikoliv dnem ustálení zdravotního stavu v užším slova smyslu, a (iii) desetiletá promlčecí lhůta je platná i ve vztahu k progresivním onemocněním.

Závěry SDEU tak posilují právní jistotu výrobců ohledně časové hranice jejich odpovědnosti, avšak ponechávají na členských státech, aby stanovily pravidla umožňující poškozeným domáhat se plné náhrady škody, včetně případné dodatečné náhrady při dalším vývoji onemocnění.