Kamery ve zdravotnictví pod lupou ÚOOÚ: Co přináší nové doporučení a jak se liší od obecné metodiky?

Úřad pro ochranu osobních údajů vydal dne 10. srpna 2026 Doporučení č. 01/2026 ke kamerovým systémům umístěným u poskytovatelů zdravotních služeb. Doporučení navazuje na obecnou Metodiku ÚOOÚ k návrhu a provozování kamerových systémů, ale zohledňuje specifika zdravotnického prostředí, od nemocnic a poliklinik po jednotlivé ordinace. Shrnujeme pro Vás, co se pro provozovatele kamerových systémů ve zdravotnictví mění, kde jsou nová pravidla přísnější než obecná Metodika a kde naopak otevírají prostor, který dosud nebyl k dispozici.

Proč další doporučení a na koho cílí

ÚOOÚ v minulosti vydal obecnou Metodiku k návrhu a provozování kamerových systémů z hlediska zpracování a ochrany osobních údajů („Metodika“), která dopadá na kamerové systémy napříč obory, a následně doporučení specificky pro školství.[1] Nové Doporučení č. 01/2026 („Doporučení“) tento přístup rozšiřuje o zdravotnictví, a to zvlášť pro dvě skupiny správců, konkrétně menší poskytovatele ambulantní péče (praktické lékaře, zubaře, gynekology, rehabilitace apod.) a rozsáhlejší poskytovatele včetně lůžkové péče (polikliniky, nemocnice až po fakultní nemocnice).

Závěry ÚOOÚ jsou přitom přiléhavé pro zpracování osobních údajů ve zdravotnictví obecně, přiměřeně jsou tak relevantní i pro lékárny a další subjekty poskytující zdravotní nebo související služby, byť je Doporučení výslovně nezmiňuje.

Účely kamer a právní tituly pro zpracování: čtyři kategorie místo obecného „ochrana majetku“

Obecná Metodika pracuje v zásadě se dvěma legitimními účely kamerového systému, ochranou majetku a ochranou života a zdraví osob, a pro jejich zajištění se v praxi nejčastěji opírá o oprávněný zájem správce dle čl. 6 odst. 1 písm. f) GDPR. Doporučení tento rámec pro zdravotnictví rozšiřuje na čtyři účely, z nichž dva jsou pro obor zcela specifické, a ke každému z nich přiřazuje vlastní právní titul. To zahrnuje i výjimku ze zákazu zpracování zvláštních kategorií osobních údajů dle čl. 9 GDPR, pokud kamera zachycuje údaje o zdravotním stavu.

Oproti obecné Metodice ÚOOÚ výslovně zdůrazňuje, že ve zdravotnictví se kamerovým záznamem přirozeně zpracovávají údaje o zdravotním stavu, tedy zvláštní kategorie osobních údajů, na které GDPR klade přísnější nároky. Poskytovatelé musí vyvažovat ochranu majetku, zdraví a života na jedné straně s právem pacientů i zaměstnanců na soukromí a důstojnost na straně druhé.

• diagnostický účel – kamera slouží k nezbytnému vyšetření pacienta a sledovaných stavů (např. hodnocení mobility, spánková polygrafie, záznam operačního výkonu) a záznam se (po zdůvodnění účelu) stává součástí zdravotnické dokumentace; jako právní titul přichází v úvahu plnění povinnosti vést zdravotnickou dokumentaci (čl. 6 odst. 1 písm. c) GDPR) ve spojení s výjimkou pro nezbytné zpracování pro účely lékařské diagnostiky a poskytování zdravotních služeb (čl. 9 odst. 2 písm. h) GDPR);
• dohledový účel – sledování pacienta v reálném čase, typicky na ARO/JIP, při zákrocích s ionizujícím zářením nebo u pacientů s omezovacími prostředky; právním titulem je zpravidla veřejný zájem (čl. 6 odst. 1 písm. e) GDPR) ve spojení s výjimkou pro poskytování zdravotních služeb (čl. 9 odst. 2 písm. h) GDPR), u přímého ohrožení života pacienta pak ochrana životně důležitých zájmů (čl. 6 odst. 1 písm. d) ve spojení s čl. 9 odst. 2 písm. c) GDPR);
• ochranný účel – klasická ochrana majetku, zdraví a života s preventivní, reaktivní a důkazní funkcí, jak ji zná i obecná Metodika; obvyklým právním titulem bude oprávněný zájem správce (čl. 6 odst. 1 písm. f) GDPR) s povinným balančním testem; u poskytovatelů zařazených do kritické infrastruktury lze zvážit i titul plnění právní povinnosti; a
• výukový účel – přenos nebo záznam zákroku pro vzdělávání studentů a zdravotnických pracovníků; pokud je záznam pořizován primárně pro zdravotnickou dokumentaci, uplatní se pro sekundární využití oprávněný zájem správce (s možností pacienta vznést námitku); pokud je záznam pořizován výhradně pro výuku, nezbude správci než výslovný souhlas pacienta, pokud nenalezne jiný vhodný právní titul.

Pro poskytovatele to prakticky znamená, že plošné zdůvodnění „jedním účelem (a jedním titulem) pro všechny kamery v zařízení“ neobstojí. Účel i právní titul je nutné posuzovat kamera od kamery, a to i v rámci jednoho pracoviště, např. recepce, ordinace, lůžkový pokoj a sklad léčiv budou mít pravděpodobně odlišné odůvodnění i nastavení.

Obecná Metodika souhlas jako právní titul u kamer nedoporučuje, ale připouští jej jako krajní řešení, pokud lze vymezit okruh monitorovaných osob. Doporučení tento závěr pro zdravotnictví rozvádí: ve vztahu lékař – pacient (obdobně jako zaměstnavatel – zaměstnanec) existuje nerovnováha sil, která činí splnění požadavku na svobodnost souhlasu obtížným. Nejde o nový závěr, ale o užitečnou konkretizaci pro prostředí, kde se tato otázka v praxi často podceňuje. Pokud správce souhlas přesto zvolí, nesmí být jeho neudělení nikdy důvodem k odmítnutí poskytnutí zdravotní služby a musí být důsledně odlišen od souhlasu s poskytnutím zdravotních služeb dle zákona o zdravotních službách. Stejný závěr o problematičnosti souhlasu v nerovných vztazích přitom v poslední době opakovaně potvrzují i dozorové orgány v jiných oblastech zpracování zdravotních dat, například u klinického hodnocení léčivých přípravků.[2]

Balanční test: obecný postup doplněný o mapu rizikových míst ve zdravotnickém zařízení

Metodika balančního testu zůstává jako obecný rámec beze změny. Přidanou hodnotou pro zdravotnictví je členění prostor podle míry zásahu do soukromí, které pomáhá s vyhodnocením kritéria potřebnosti:

• malý zásah – perimetr pozemku, parkoviště bez čitelných SPZ, prostory bez oprávněného pohybu osob (evakuační východy, sklady, střecha);
• střední zásah – vstupy do zařízení, vstupní haly, sklady léčivých přípravků a zdravotnických prostředků, parkoviště se sledováním osob a SPZ;
• vysoký zásah – chodby oddělení, recepce, čekárny, společné jídelny; a
• velmi vysoký zásah – jednotlivé pokoje, ordinace a vyšetřovny, toalety a prostory pro hygienu, sesterny, lékařské pokoje, šatny personálu, nemocniční kaple, kamery s biometrickým rozpoznáváním nebo zvukovým záznamem.

ÚOOÚ zároveň výslovně upozorňuje, že u míst jako toalety, ordinace při intimních vyšetřeních nebo zázemí personálu bude kladný výsledek balančního testu prakticky nedosažitelný, protože míra zásahu do práv pacientů a zaměstnanců zpravidla převáží nad zájmem správce.

Doba uchování záznamu: stejný orientační rámec, jemnější odstupňování podle velikosti poskytovatele

Obecná Metodika stanoví, že u kamerových záznamů pro ochranné účely by ve většině případů měla postačovat doba uchování do 72 hodin, přičemž delší dobu je třeba zdůvodnit. Doporučení tento orientační rámec pro zdravotnictví přebírá, ale výslovně diferencuje mezi menšími a velkými poskytovateli:

• u menších poskytovatelů (typicky ambulance), kteří mohou dočasně přerušit provoz z důvodu dovolené nebo nemoci, lze v odůvodněných případech orientačně uvažovat o prodloužení doby uchování na týden až dva; a
• u velkých poskytovatelů s nepřetržitým provozem by naopak obecně měla postačovat kratší doba v řádu jednotek dnů. Obhájit delší retenční dobu bude u nemocnic s nepřetržitou personální přítomností obtížné. Výjimku mohou představovat specifické prostory, které poskytovatel není schopen kontrolovat na denní bázi (např. externí sklad materiálu nebo dokumentace), kde může být doba uchování přiměřeně delší.

Retenční dobu u diagnostických záznamů zařazených do zdravotnické dokumentace určují příslušná ustanovení zákona o zdravotních službách a vyhlášky o zdravotnické dokumentaci.

V případě zjištění mimořádné události se pro účely šetření oprávněných orgánů či pojistného plnění může uchovávat kopie dané části záznamu svědčící o rozhodných skutečnostech, a to až do doby ukončení šetření dotčených orgánů. Relevantní část záznamu je nutné vyčlenit a uložit odděleně, zatímco zbývající záznamy se nadále automaticky přepisují v souladu se stanovenou retenční dobou.

Informační povinnost a práva subjektů údajů

Dvoustupňový model informování (informační cedule před vstupem do monitorovaného prostoru a podrobná informace na druhé úrovni dle čl. 13 GDPR) přebírá Doporučení z obecné Metodiky beze změny. Specifikem zdravotnictví je důraz na vhodnou formu zpřístupnění podrobné informace s ohledem na konkrétní skupinu pacientů. ÚOOÚ výslovně varuje před dvěma častými chybami: (i) „zabalením“ informací o zpracování osobních údajů do poučení pacienta mezi souhlasem s poskytnutím zdravotních služeb a dalšími právy, což nesplňuje požadavek GDPR na oddělené a srozumitelné informování, a (ii) zvolením formy informování, která neodpovídá reálným možnostem cílové skupiny pacientů (např. informování výhradně přes web u poskytovatele zaměřeného na péči o starší osoby).

Doporučení dále připomíná, že přístup k záznamu, jeho oprava či výmaz se u diagnostických záznamů řídí pravidly pro vedení zdravotnické dokumentace, zatímco u ostatních účelů se uplatní standardní práva subjektů údajů podle GDPR tak, jak je rozpracovává obecná Metodika (právo na přístup, opravu, výmaz, omezení zpracování a námitku).

Další praktické aspekty: zákoník práce, kybernetická bezpečnost, cloud a pokročilé funkce kamer

Doporučení výslovně upozorňuje, že provozování kamerového systému musí respektovat § 316 odst. 2 zákoníku práce, který zakazuje bez závažného důvodu spočívajícího ve zvláštní povaze činnosti podrobovat zaměstnance sledování. Ustanovení je kogentní, nelze se od něj odchýlit ani souhlasem zaměstnance. Kontrolní praxe inspektorátů práce je přitom ještě restriktivnější, než Doporučení naznačuje: inspekce opakovaně sankcionují nejen kamery v prostorech zázemí personálu (šatny, kuchyňky, sesterny), ale i kamery na běžných pracovištích, jako jsou kanceláře, openspace či recepce, kde zaměstnanci vykonávají standardní pracovní činnost.

Doporučení okrajově zmiňuje, že u velkých správců se ve vztahu k zabezpečení kamerového systému uplatní rovněž zákon č. 264/2025 Sb., o kybernetické bezpečnosti, a související právní předpisy. Tuto zmínku je však na místě nepodceňovat. Zákon o kybernetické bezpečnosti ukládá regulovaným subjektům rozsáhlé povinnosti v oblasti řízení rizik, detekce incidentů, řízení přístupu a zabezpečení sítí, které se plně vztahují i na kamerovou infrastrukturu napojenou na datovou síť poskytovatele. Některé funkce kamerového systému (šifrování přenosu, logování přístupu k záznamům, detekce neoprávněné manipulace) tak nemusí být jen doporučením z Metodiky, ale přímo právní povinností vyplývající z kybernetické regulace.

Doporučení se nově věnuje i otázce místa uložení kamerových záznamů. U diagnostických a dohledových záznamů doporučuje lokální uložení u správce se zpřístupněním pouze oprávněným osobám. Pokud poskytovatel zvolí cloudové řešení, měl by prověřit zejména zemi uložení záznamů, odpovídající úroveň ochrany osobních údajů v dané zemi a přiměřenost technických a organizačních opatření zajišťujících bezpečný transfer dat. Určitým vodítkem pro výběr poskytovatele cloudových služeb může být katalog cloud computingu na webových stránkách Digitální informační agentury, kde jsou jednotlivé služby předmětem ex ante kontroly z hlediska bezpečnostních požadavků pro orgány veřejné správy. Pro velké poskytovatele, kteří spadají pod regulaci kybernetické bezpečnosti, bude volba cloudového řešení úzce navázána i na požadavky zákona č. 264/2025 Sb.

Za pozornost stojí i přístup Doporučení k pokročilým funkcím kamerového systému. Obecná Metodika je k nim skeptická a předpokládá, že balanční test ve většině případů prokáže neopodstatněnost např. pořizování zvukového záznamu. Doporučení pro zdravotnictví však ukazuje, že v tomto prostředí nemusí platit pravidlo „vše vypnout“. U diagnostických účelů výslovně připouští využití nejen vizuálního, ale i audio záznamu, pokud je to nezbytné pro posouzení stavu pacienta. U ochranných účelů umožňuje nasazení algoritmů pro detekci nebezpečných událostí (např. střelná zbraň, křik, výbuch). U velkých poskytovatelů zařazených do kritické infrastruktury pak nevylučuje ani kamerové systémy s využitím umělé inteligence či biometrie, byť v takovém případě na správce dopadnou i povinnosti z aktu o umělé inteligenci. Podstatné je, že nasazení pokročilých funkcí musí být vždy odůvodněno konkrétním účelem a nezbytností.

Pokud není vše dokonalé nebo Vám plná compliance chybí, pak doporučujeme:

• projít kamerový systém kameru po kameře a u každé ověřit, zda má definovaný účel, odpovídající právní titul dle čl. 6 GDPR a (pokud zachycuje zdravotní údaje) výjimku dle čl. 9 GDPR;
• pokud je kamerový systém provozován delší dobu, stojí za zvážení i ověření, zdali je plánek kamerového systému aktuální, nebo zdali došlo k připojení nových kamer (nebo odpojení stávajících);
• tam, kde se kamery opírají o souhlas pacienta, zvážit přechod na vhodnější titul, zejména v ordinacích a na odděleních s přímou péčí;
• provést nebo aktualizovat balanční test u kamer s ochranným účelem, zvlášť u prostor s vysokým zásahem do soukromí;
• zkontrolovat dobu uchování záznamů podle velikosti a provozu zařízení, oddělit ji od retenčních lhůt zdravotnické dokumentace a nastavit postup pro vyčlenění záznamu při mimořádné události;
• ověřit, že kamery na pracovištích obstojí i z hlediska § 316 zákoníku práce, a to nejen v zázemí personálu, ale i v ordinacích a na chodbách;
• u velkých poskytovatelů posoudit soulad technických opatření kamerového systému s požadavky zákona o kybernetické bezpečnosti, včetně případného cloudového uložení; a
• aktualizovat informační cedule a podrobné informace o zpracování, prověřit záznamy o činnostech zpracování a zapojit pověřence, pokud byl jmenován.

Závěr

Doporučení č. 01/2026 nepřináší převrat. Obecná pravidla GDPR a Metodika ÚOOÚ ke kamerám platí dál beze změny. Co Doporučení přináší, je užitečný praktický návod pro prostředí, kde se den co den zpracovává množství údajů o zdravotním stavu: rozdělení účelů kamer do čtyř kategorií s vlastními právními tituly, jasnější řeč o nevhodnosti souhlasu ve zdravotnictví, přehledná mapa rizikových prostor pro balanční test a odstupňování retenční doby podle velikosti poskytovatele.

Na co si dát pozor: § 316 zákoníku práce a zákon o kybernetické bezpečnosti Doporučení zmiňuje jen v několika odstavcích. Pro velké poskytovatele jsou přitom právě tyto předpisy klíčové a jejich opomenutí může znamenat problémy nejen s ÚOOÚ, ale i s inspektoráty práce a NÚKIBem. Revize kamerového systému by proto měla pokrýt všechny tři regulační roviny najednou.

Poskytovatelům zdravotních služeb všech velikostí doporučujeme Doporučení pozorně pročíst a porovnat jeho závěry se stávající interní dokumentací ke kamerovým systémům. Tým Havel & Partners Vám rád pomůže.