Hned na úvod je třeba uvést, že závěr soudu byl učiněn v kontextu, kdy odpovědnou osobou měl být novinář, resp. provozovatel internetového zpravodajského portálu. Žurnalisté a vydavatelé zpravodajství či osoby, které na veřejnosti činí projevy z důvodů veřejného zájmu, totiž požívají v oblasti svobody projevu do jisté míry výsadního postavení, a touto optikou je tak třeba vnímat i právě například otázku odpovědnosti za daný projev. Jinými slovy, nedá se říci, že závěr soudu je automaticky a celkově aplikovatelný na jiný kontext než zveřejnění hyperlinku v rámci žurnalistické činnosti.
V případu Magyar Jeti Zrt proti Maďarsku šlo ve zkratce o článek na zpravodajském webu, který obsahoval odkaz na video umístěné na serveru youtube.com, přičemž toto video obsahovalo protiprávní obsah – konkrétně pomluvu. Zveřejnění tohoto článku se bránila politická strana Jobbik, vůči které pomluva ve videu směřovala, a tvrdila, že umístěním odkazu na video do článku došlo k šíření pomluvy provozovatelem samotného zpravodajského webu. Maďarské soudy nároku Jobbiku vyhověly a shledaly společnost Magyar Jeti Zrt odpovědnou za to, že šířila pomluvu formou uveřejnění hyperlinku a poškodila tak dobré jméno strany Jobbik.
Podstatou analýzy Evropského soudu pro lidská práva bylo posouzení otázky, zda zveřejnění hyperlinku může být považováno za šíření informace („act of dissemination“), a to zejména pro účely dovození odpovědnosti za takovéto případné šíření informace. Pro toto posouzení soud zkoumal povahu hyperlinku, přičemž identifikoval čtyři základní funkční charakteristiky hypertextového odkazu:
i. navigační funkce hyperlinku, která umožňuje uživateli internetu navigaci v obsahu na síti, jež je charakteristická okamžitou dostupností ohromného množství informací;
ii. hyperlink je referenční nástroj, který sám neprezentuje odkazovanou informaci publiku (čtenáři webové stránky) ani nekomunikuje samotný obsah, nýbrž pouze slouží jako oznámení pro čtenáře, že jinde na webu existuje další (související) obsah;
iii. osoba umísťující hyperlink na svůj web nemá pod kontrolou odkazovaný obsah v čase, tedy nemá vliv na to, zda se odkazovaný obsah nezměnil od okamžiku, kdy hyperlink na svůj web umístila;
iv. hyperlink nevytváří nový obsah, jelikož obsah za odkazem již byl vytvořen a v rámci internetu prakticky neomezeně rozšířen prvotním šiřitelem (např. provozovatelem webu, na který je odkazováno).
Z důvodu této povahy hyperlinku Evropský soud pro lidská práva dospěl k názoru, že používání těchto odkazů není možné plošně, automaticky a bez dalšího považovat za šíření informací, a to ani difamujících (či jinak protiprávních) a osoba používající odkaz tak nemůže být automaticky odpovědná za případně způsobenou újmu. Tato část rozhodnutí je dle našeho názoru velmi důležitá, jelikož jsou tyto závěry soudu patrně použitelné i v širším kontextu používání hyperlinků a nejen pouze v oblasti šíření potenciálně difamujících sdělení novináři, resp. vydavatelskými domy. Na druhou stranu ale nelze pominout fakt, že soud tyto závěry učinil při interpretaci svobody slova, jež byla v konfliktu s ochranou dobrého jména. V jiném kontextu by úvahy mohly být jiné, resp. práva, která by takovýmto projevem byla porušována, by mohla být „silnější“ a nad svobodou slova by mohla převážit (např. odkazy na stránky popírající holokaust, propagující terorismus, šířící dětskou pornografii, apod.).
Dle komentovaného rozsudku musí být případy posuzovány vždy jednotlivě s ohledem na konkrétní okolnosti a pro rozhodnutí, zda může zveřejnění hyperlinku založit odpovědnost za způsobenou újmu, stanovil pět relevantních aspektů, které musí být vždy vzaty do úvahy:
a) schvalovala osoba, jež odkaz použila, závadný obsah?
b) opakovala osoba používající odkaz závadný obsah, aniž by jej schvalovala?
c) použila osoba pouze odkaz v rámci svého dalšího obsahu, aniž by obsah odkazu opakovala nebo jej schvalovala?
d) věděla tato osoba nebo mohla alespoň rozumně předpokládat, že obsah byl závadný, resp. jakkoliv protiprávní?
e) jednala osoba používající odkaz v dobré víře a respektovala obecně zavedená etická pravidla (v tomto případě pravidla žurnalistické etiky) a činila s řádnou péčí očekávatelnou od osoby v jejím postavení (zde řádná péče v rámci odpovědné žurnalistiky)?
Tato kritéria mají být posuzována každé zvlášť i v jejich vzájemné souvislosti. Zejména s ohledem na kritérium pod písmenem (d) pak soud uvedl, že vědomí osoby o případné závadnosti, resp. protiprávnosti hyperlinkované informace musí být posuzována ve světle situace a stavu informací, jak byly k dispozici v době, kdy byl hyperlink použit a nikoliv z pohledu ex-post při znalosti následného vývoje.
Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Magyar Jeti Zrt proti Maďarsku je tak primárně ochranou novinářské svobody vyjadřování a šíření informací, a to zejména díky tomu, že soud konstatoval, že není možné, aby stát činil automaticky a bez dalšího odpovědnou za újmu osobu, která zveřejní odkaz na obsah, který se třeba časem ukáže i jako protiprávní. Stát tak nemůže odpovědnost za újmu používat jako nástroj aplikace autocenzury (vydavatelé by se pravděpodobně chtěli vyhýbat riziku, že jsou potenciálně odpovědní za každou hyperlinkovanou informaci a na informace tak raději neodkazovali). Nicméně i pro další subjekty, které používají např. v rámci svého internetového podnikání či prezentace hyperlinkovaný nebo „embedded” obsah, poskytuje tento rozsudek užitečné vymezení základních pravidel pro vznik případné odpovědnosti za takovýto obsah.
