Úmrtí blízké osoby bývá nejtěžším obdobím v životě. Pozůstalí se bohužel musí vypořádat vedle zármutku i s dědickým řízením. Jak je to po smrti s penzijním spořením, životním pojištěním nebo dlouhodobými investičními produkty? A co když jste byli manželé? Vše vám níže přehledně vysvětlujeme.
Obecně platí, že pozůstalost tvoří celé jmění zůstavitele, které zanechal v okamžiku své smrti (kromě práv a povinností vázaných výlučně na jeho osobu, byť i tady existují výjimky). Jedná se tedy o pojem širší než je „majetek“. Do „jmění“ náleží totiž nejen aktiva, mezi které patří i pohledávky, například na vyplacení peněz, ale i pasiva.
Součástí pozůstalosti po smrti zůstavitele se tak stává veškerý jeho majetek a zároveň i všechny jeho dluhy. Je třeba si uvědomit, že pokud měl zůstavitel společné jmění manželů, pak je velká pravděpodobnost, že jej bude potřeba vypořádat v rámci pozůstalosti jako první, a teprve potom se přikročí k rozdělení.
Typickým „aktivem“ jsou samozřejmě finanční prostředky, tedy peníze v hotovosti, anebo na bankovních účtech, byť technicky vzato se jedná o pohledávku zůstavitele za bankou, která má povinnost peníze vyplatit. Bankovní účty vedené na jméno zůstavitele (a pozor, i manželky nebo manžela) si notáři obvykle zjišťují sami, a takové „peníze“ na jakémkoliv účtu v zásadě automaticky zařazují do pozůstalosti. Totéž se týká i stavebního spoření, kdy smrtí zůstavitele zaniká smlouva a finanční prostředky se automaticky stávají předmětem dědění, a to včetně státní podpory.
Poněkud odlišná situace je u penzijního spoření, kdy se v rámci smlouvy obvykle ustanovuje tzv. určená osoba. Té jsou v případě úmrtí vypláceny prostředky z penzijního spoření napřímo, a tato osoba tedy nemusí čekat na výsledek dědického řízení. Pokud taková určená osoba neexistuje, peníze se stávají součástí pozůstalosti. Nutno jen upozornit, že u smluv uzavřených před 1.1.2013 mohou být podmínky stanoveny odlišně, a je tedy třeba zkontrolovat, jaký druh smlouvy konkrétní osoba má.
Podobná situace je i u dlouhodobých investičních produktů, tzv. DIPů, které se chovají jako doplňkové penzijní spoření, a tedy finanční prostředky se stávají součástí pozůstalosti přímo.
U smluv o životním pojištění bývá typicky určena tzv. obmyšlená osoba, jíž se peníze vyplácejí napřímo, a do dědického řízení tak vůbec nejdou.
Je otázkou, zdali v budoucnu nebude u DIPů podobná možnost jako u výše zmíněného penzijního spoření nebo životního pojištění, tedy určení obmyšlené osoby, čímž by se i tento produkt dostal v zásadě mimo dědické řízení. Vždy je třeba se ale podívat i na smluvní vztahy k daným titulům.
Pokud jde o akcie a obdobné cenné papíry, i ty by měly být součástí pozůstalosti automaticky, potíže ale samozřejmě mohou nastat v případě, že o jejich existenci pozůstalí nevědí. Lustraci provádí notář typicky v CDCP, ovšem v případě, že by se jednalo o cenné papíry v listinné podobě, tedy nezaknihované cenné papíry, může být problém tam, kde dědicové takový cenný papír „fyzicky“ nedohledají. Lze tedy jednoznačně doporučit schraňovat takové cenné papíry minimálně na jednom konkrétním a dohledatelném místě.
Jak bylo uvedeno výše, cennosti a peníze jsou typickým „aktivem“, které je součástí pozůstalosti a rozhoduje se o něm v rámci dědického řízení. Pokud se takové věci nacházejí v bezpečnostní schránce v bance, dědicové jsou, stejně jako v případě ostatních součástí pozůstalosti, omezeni v nakládání s nimi. Smluvní podmínky bank v případě bezpečnostních schránek se samozřejmě liší, nicméně standardem bývá, že okamžikem, kdy se banka o úmrtí klienta dozví, schránka se jinak oprávněným osobám znepřístupní, a to až do okamžiku, kdy bude skončeno řízení o pozůstalosti a tím i o věcech, které se v bezpečnostní schránce nacházejí. V průběhu řízení banky zpřístupní schránky typicky pouze soudu (resp. notáři), anebo správci pozůstalosti.
Pokud chce mít budoucí zůstavitel jistotu, že se jeho majetek dostane „do správných rukou“, vždy doporučujeme, aby měl minimálně přehled o tom, jaké jsou smluvní podmínky u jednotlivých produktů, a aby o nich měl ucelené informace.
Základem, který lze doporučit každému, je pak jednoznačně pořízení pro případ smrti, ať už ve formě závěti, anebo jiné, kde zůstavitel vyloučí jakékoliv riziko, že u produktů, které spadají do pozůstalosti automaticky, nebude rozhodnuto.
Zapomínat by se nemělo ani na případnou úpravu společného jmění manželů. U produktu, u kterého k dědění nedochází, jako je například zmíněné životní pojištění nebo penzijní spoření, je pak třeba mít minimálně povědomí o tom, kdo je v daný okamžik obmyšlenou/určenou osobou. To platí zejména v případech změn v soukromém životě budoucího zůstavitele. Typickým příkladem je třeba rozvod, kdy se často stává, že bývalý manžel či manželka zůstává obmyšlenou osobou, protože nedošlo ke změně smlouvy uzavřené dlouho před rozvodem.
