Snahy EU v oblasti dvojí kvality zboží
Evropská Komise („Komise“) se otázce dvojí kvality (nejen potravin) zboží věnuje již delší dobu, vydává metodologie, guidelines, tiskové zprávy a studie porovnávající kvalitu zboží na trhu EU. Na řešení tohoto mediálně vděčného tématu alokovala 4,5 milionu euro a v dubnu 2018 své snahy v oblasti ochrany spotřebitele přetavila v iniciativu „New Deal for Consumers“, která se skládá z několika legislativních dokumentů, mezi nimi též návrhu novely směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES ze dne 11. května 2005 o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu („SNOP“).
Evropská komise se z dvojí kvality rozhodla udělat zakázanou nekalou obchodní praktiku, neboť dle jejího názoru uvádění zboží dvojí kvality na trh představuje klamání spotřebitele. Cílem zavedení společné definice dvojí kvality má být zvýšení právní jistoty orgánů členských států, které při vymáhání pravidel potřebují jasné a stejné znění.
Co tedy bude konkrétně zakázáno?
Komisí navrhované znění novely SNOP výslovně uvádí, že nekalou obchodní praktikou má být uvádění výrobku na trh jakožto výrobku identického se stejným výrobkem uváděným na trh v několika jiných členských státech, pokud tyto výrobky mají podstatně odlišné složení nebo vlastnosti. V legislativním procesu však byla tato definice pozměněna a Evropský parlament ji sice přijal, avšak nemusí se jednat o několik dalších států, neboť postačí uvedení výrobku na trh v jednom dalším členském státě. Důležitou výjimkou z tohoto pravidla je, že se nemusí jednat o identický výrobek „není-li to odůvodněno opodstatněnými a objektivními faktory“.
Pokud k tomu tedy nebude důvod (spočívající v „opodstatněných a objektivních faktorech“), stejné výrobky by v členských státech měly mít de facto tutéž kompozici a vlastnosti.
Byť novelu SNOP ještě nepřijala Rada, k tomuto znění nelze očekávat ze strany Rady výhrady (Rada přijetí potvrdila za podmínky, že Evropským parlamentem projde novela SNOP právě v tomto znění). Po přijetí budou mít členské státy 24 měsíců na transpozici a za dalších nejvýše 6 měsíců by měla nová pravidla v členských státech nabýt účinnosti.
Nabízí se otázka, jak bude takové pravidlo v praxi vymahatelné a proti čemu nás-spotřebitele bude vlastně chránit, zejména pokud obsahuje dovětek doplněný Evropským parlamentem. Z pohledu nadnárodního výrobce mohou „opodstatněné a objektivní faktory“ představovat mnoho skutečností, od výrobních omezení, limitace dodávek surovin, odlišných vlastností lokálních surovin, preferencí spotřebitelů až po cenové a businessové požadavky výrobce.
Lze také očekávat, že doslovné znění lokálních transpozic bude (a nyní již je) předmětem diskuzí. Byť jde o téma, které se mediálně spojuje nejvíce s potravinami, nutno poznamenat, že SNOP se vztahuje na jakékoli zboží. V České republice by tak mělo dojít k novelizaci zákona o ochraně spotřebitele, který upravuje nekalé obchodní praktiky pro veškeré zboží, dodatečná novelizace zákona o potravinách se nejeví jako opodstatněná.
Horší, nebo dvojí kvalita
Pokud výrobci již nyní nahrazují složky potravin levnými a umělými látkami a spotřebitel je tím poškozován a klamán, takové jednání bude také za současné úpravy splňovat definici klamavé obchodní praktiky (resp. poskytování zavádějících informací o potravinách), bez ohledu na to, jaké zboží výrobce uvedl na trh v jakémkoli jiném členském státě. Každá potravina, uváděná na trh v jakémkoli členském státě EU, také musí (již nyní) být bezpečná, musí splňovat požadavky na jakost a informace o ní musí být poskytovány jasně a srozumitelně.
Lze souhlasit s tím, že „východní“ členské státy EU nemají být „odkladištěm“ zboží horší kvality s vyšší profitabilitou. Dáme-li však stranou případy skutečné horší kvality, zůstává otázka, co s dvojí, tedy různou kvalitou. Je jogurt, který obsahuje o procento méně tuku více, nebo méně kvalitní? Co s případy, v nichž nelze v zásadě (z výživového pohledu) říci, která kvalita je lepší, protože jsou složení výrobků prostě jen v něčem odchylná, avšak oba výrobky jsou bezpečné a v souladu s právními předpisy, včetně značení jejich složení a výživových hodnot?
Je k úvaze, zda by nebylo systémově vhodnějším řešením, aby zákonodárce definoval minimální kvalitu výrobků a více pracoval na edukaci spotřebitele. Myslíme si, že snaha o unifikaci potravin pro celý trh EU bude v praxi pokulhávat, ale se zájmem budeme sledovat, jak se k nové právní úpravě postaví výrobci.
