Soudní dvůr EU (SDEU) se v září 2025 zabýval významným případem týkajícím se poskytování zdravotní péče prostřednictvím telemedicíny v rámci EU. Rozsudek přináší jasnější pravidla pro přeshraniční zdravotní péči, zejména v oblasti telemedicíny, a vymezuje, jaké právo se na takové služby vztahuje.
KONTEXT PŘÍPADU
Rakouská stomatologická komora napadla spolupráci rakouské zubní lékařky s německou společností, která v Rakousku nabízela ortodontickou léčbu (neviditelná rovnátka) kombinující prezenční úkony v ordinaci a distanční telemedicínské úkony. Klíčovou otázkou bylo, zda lze celou léčbu považovat za „telemedicínu“ a jaké právo se na ni vztahuje.
Klíčové závěry SDEU
- Telemedicína = pouze péče na dálku: Za „telemedicínu“ se podle SDEU považuje pouze ta zdravotní péče, která je poskytována na dálku, bez současné osobní přítomnosti pacienta a poskytovatele, a výhradně prostřednictvím informačních a komunikačních technologií. Pokud je část péče poskytována prezenčně, byť s využitím IT technologií (např. otisk chrupu v ordinaci), nejde o telemedicínu, uplatní se pravidla pro standardní zdravotní péči -
- Rozdělení komplexní léčby: Pokud je léčba kombinací prezenčních a telemedicínských úkonů, je třeba každou část posuzovat samostatně. Na prezenční úkony se vztahuje právo státu, kde jsou prováděny, na telemedicínu právo státu, kde je usazen poskytovatel telemedicínské služby.
- Právo použitelné na telemedicínu: Služby telemedicíny se řídí právem členského státu, kde je usazen poskytovatel zdravotních služeb, nikoliv právem státu pacienta. To platí nejen pro náhradu nákladů, ale i pro další aspekty poskytování péče – zejména regulatorních povolení pro poskytovatele, ale i požadavků na kvalitu a bezpečnost péče.
- Směrnice o uznávání kvalifikací: Směrnice 2005/36/ES o uznávání odborných kvalifikací se na telemedicínu neuplatní, pokud se poskytovatel fyzicky nepřemisťuje do jiného státu.
- Volný pohyb služeb: Pokud je zdravotní péče poskytována prezenčně v Rakousku rakouským lékařem, nejde o přeshraniční službu. Neuplatní se tedy pravidla pro volný pohyb služeb dle evropského práva, ale lokální právní předpisy.
Praktické dopady
Rozsudek představuje významný krok k odstraňování bariér při poskytování distanční přeshraniční zdravotní péče. Potvrzuje pravidlo, že na zahraniční poskytovatele telemedicínských služeb se uplatní právo státu jejich usazení a nelze po nich požadovat splnění regulatorních požadavků podle státu bydliště pacienta. Zároveň zdůrazňuje, že při kombinaci prezenční a distanční péče je nutné pečlivě rozlišovat, která část léčby je „telemedicína“ a která nikoliv. Pro poskytovatele to znamená nutnost sledovat, na jaké úkony se národní předpisy vztahují, a pro pacienty větší právní jistotu ohledně odpovědnosti a standardů péče.
