Ústavní soud rozvířil vody českého právního rybníčku mimořádně zajímavým nálezem týkajícím se svobody projevu a práva podnikat.
V návaznosti na anexi Krymu Ruskou federací na jaře 2014 majitel ostravského hotelu Brioni vyvěsil na webových stránkách hotelu a u jeho vstupu informaci, že občany Ruské federace ubytuje pouze za předpokladu, že podepíší politické prohlášení odsuzující ruskou anexi Krymu. Toto jednání bylo shledáno Českou obchodní inspekcí („ČOI“) jako diskriminační a následně pokutováno. Rozhodnutí o udělení pokuty bylo v rámci následující soudní dohry potvrzeno Nejvyšším správním soudem („NSS“).
Ústavní soud kauzu posuzoval na základě ústavní stížnosti majitele hotelu, který tvrdil, že došlo k zásahu zejména do jeho práva svobodně podnikat a do jeho svobody vyjadřování. V podstatě tak odpovídal na otázku, zda, a pokud ano tak nakolik, může podnikatel omezovat přístup k jím poskytovaným službám na základě vlastních politických či jiných preferencí.
Ústavní soud nejprve zdůraznil, že v takovém jednání nelze spatřovat diskriminaci, jelikož diskriminací je pouze takové jednání, které zachází odlišně s osobami ve srovnatelném postavení, a to na základě některého ze zakázaných důvodů. Národnost přitom (s výjimkou povinnosti zacházet stejně se všemi občany členských států EU) není podle Listiny základních práv a svobod, antidiskriminačního zákona či evropské antidiskriminační směrnice explicitně zakázaným důvodem odlišování. Odlišování na tomto základě tak může být diskriminací, jen pokud by bylo iracionální.
V další části odůvodnění nálezu je pak blíže specifikován požadavek „racionality“ odlišování. Dle názoru Ústavního soudu by odlišování bylo iracionální, a tedy diskriminační, pokud by šlo zejména o odlišení motivované čistě nenávistí, odlišení zjevně svévolné či zasahující do důstojnosti spotřebitele. Za typicky „nenávistné vyloučení z poskytovaných služeb“ Ústavní soud uvádí příklad, kdy poskytovatel zcela vyloučí někoho jen pro etnickou příslušnost, barvu pleti, náboženství či zdravotní handicap apod. Takovéto vylučování ze služeb by dle názoru Ústavního soudu nebylo tolerováno.
Dalšími důležitými kritérii, na základě kterých Ústavní soud uzavřel, že chování podnikatele bylo ústavně konformní, byla konzistence chování podnikatele a předvídatelnost. Opatření bylo všem potenciálním zákazníkům oznámeno předem, veřejně přístupným způsobem a v přímé časové a logické souvislosti s kritizovanou politickou událostí, vůči které se podnikatel tímto způsobem vymezoval.
Zásadní pro Ústavní soud je rovněž to, zda je předmětná služba (resp. její poskytovatel) zastupitelná. Jinými slovy tedy zda má „odmítnutý spotřebitel“ možnost obrátit se bez jakýchkoli obtíží na jiného alternativního poskytovatele, který jeho poptávku uspokojí. Ústavní soud v rámci této úvahy také považuje za podstatné, jaká je tržní síla příslušného poskytovatele – čím silnější postavení na daném relevantním trhu (tedy čím menší možnost nalezení adekvátní alternativy), tím nižší míra „možnosti službu neposkytnout“. Podobnou úměru Ústavní soud uplatňuje s ohledem na povahu služby. Jedná-li se o službu (nebo zboží) základní, možnost odmítnout její poskytnutí je nižší než kdyby se jednalo o službu jinou. Z tohoto hlediska by tak pro Ústavní soud bylo méně přípustné, když by se jednalo o odmítnutí např. poskytnutí akutní zdravotní péče či prodej chleba, než když jde o odmítnutí poskytnutí hotelových služeb.
Ústavní soud v tomto nálezu vnímá právo svobodně podnikat nejen jako právo ekonomické, tedy jako svobodnou volbu způsobu obživy jednotlivce, ale vnímá jej poněkud komplexněji jako právo na seberealizaci a uplatnění možnosti brát se o vlastní štěstí. Zároveň zasazuje podnikatelskou činnost do širšího společenského kontextu, v rámci kterého jsou všichni jednotlivci (včetně podnikatelů) oprávnění vyjadřovat se k politickému dění a nesou tak svou část odpovědnosti za stav věcí veřejných, které nejsou a nemají být pouze doménou politiků. S ohledem na tuto roli a odpovědnost jedince Ústavní soud dospívá k tomu, že aby jedinec mohl tato svá práva vykonávat a odpovědnost nést, musí mu být umožněno jeho společenské či politické preference vyjadřovat také v rámci podnikáni byť i takovým způsobem, že své služby někomu odmítne poskytnout. Z nálezu však lze dovodit, že podnikatel musí mít pro toto své rozhodnutí vždy racionální důvody a nesmí být poháněn pouhou nenávistí.
