Na začátku září jsem byl na výroční soutěžní konferenci IBA ve Florencii. Mám ty dva dny rád. Prodloužím si léto, zažiji krásné město, setkám se s přáteli, a stihnu i inspirativní ranní běh. Ale hlavně zjistím, co hýbe antitrustem ve světě. I letos advokáti a zástupci soutěžních úřadů diskutovali v několika panelech o aktuálních otázkách a trendech. Tentokrát to byl například vztah mezi antimonopolními pravidly a umělou inteligencí. Tématem byly otázky uplatnění soutěžního práva na pracovních trzích. Experti se snažili najít shodu, pokud jde o nejvhodnější test pro hodnocení jednání dominantních podniků. Generální ředitel pro hospodářskou soutěž hovořil o úloze politiky hospodářské soutěže v boji proti inflaci.
(Ne)překvapivě se už poněkolikáté nemluvilo o bid riggingu, neřešilo se ani určování cen pro další prodej (RPM).
Souhlasím, že boj proti bid riggingu je důležitý. A uznávám, že v některých případech, pokud chybí dostatečná konkurence mezi značkami, může RPM poškodit spotřebitele. Ale...
Ve Florencii je už dlouho vidět, že řada soutěžních úřadů se snaží řešit aktuální společenské a hospodářské otázky. Je svět zaskočen možnostmi umělé inteligence? Dobrá, podívejme se, jak ji můžeme v naší činnosti využít a zda nepředstavuje nástroj pro protisoutěžní jednání. Pracovní trh nefunguje? Vždyť je to trh jako každý jiný, aktivně tedy hledejme a trestejme kartely, jejichž odstranění tento trh rozpohybuje. Evropu trápí vysoké ceny potravin? Zamysleme se, jak můžeme jako soutěžní úřady aplikací soutěžního práva a politiky skutečně pomoci – když ne okamžitě, tak v delším horizontu. Třeba pochopením procesů, které vedou k vysoké koncentraci na trhu, zpožděnému přenosu nižších nákupních cen na spotřebitele apod. A když o něčem mluví soutěžní úřady, musí se nad tím zamýšlet i ostatní zúčastněné strany – advokáti, podniky, akademici. A nakonec i politici.
Nemyslím si, že by soutěžní úřady, které takto uvažují, překračovaly meze své tradiční působnosti v soutěžní politice či ohýbaly základní principy soutěžního práva v zájmu jiných politik. Zde jde o prioritizaci standardní aplikace soutěžního práva a zaměření aktivní soutěžní politiky do oblastí, které jsou aktuální a které představují pro společnost velkou příležitost, nebo velkou hrozbu.
Ale mnohé soutěžní úřady v posledních letech znovuobjevily svůj zájem o RPM. Zarazilo mě, že prý až devět z deseti vertikálních dohod, kterými se zabývají soutěžní úřady v EU, se týká RPM – přitom oblast distribuce je mnohem širší! Ostatně, český Úřad pro ochranu hospodářské soutěže považuje boj proti RPM za jednu ze svých dvou priorit, vede řadu šetření a řízení a ukládá pokuty, které někdy atakují zákonnou hranici 10 % obratu.
Můžete namítnout, že když jsem já sám sloužil na soutěžním úřadě, také jsem prosazoval striktní přístup k RPM. A máte pravdu. Tehdy jsem měl za to, že to má smysl, šlo o součást snahy rozhýbat tehdy chybějící rozhodovací činnost. Upřímně řečeno, nejsem na to po těch letech extra hrdý. Čím jsem starší, čím déle jsem v advokacii a čím blíže jsem businessu, tím více jsem přesvědčen, že nastal čas unijní politiku vůči RPM přehodnotit. Faktický per se zákaz by měl být nahrazen přístupem, který se více hodí k vertikálním dohodám a který zohledňuje tržní podmínky a skutečný dopad jednání. Nemusíme se rovnou přiklánět k systému rule of reason, který se uplatňuje v USA. Postačí přesunout RPM do kategorie efektových dohod. Anebo za něj alespoň neukládat tak drakonické pokuty.
Mám totiž podezření, že přísný a nekompromisní přístup, včetně obrovských pokut, RPM v Evropě nevymýtí. Proč? Protože jeho zákaz je prostě neintuitivní. Zatímco podnikatelé obecně chápou, že kartel je zlo a že zneužívat monopol se nemá (a pokud tak činí, dělají tak ve zlé víře), podstatná část výrobců a vlastníků značek moc nerozumí, proč by neměla mít možnost ovlivňovat cenu svého zboží na maloobchodním trhu. Sami přece mají zájem, aby se zboží prodalo co nejvíc, aby uspělo v konkurenci, a uvědomují si, že cena je významným faktorem. Budují svou značku s vizí určité cenové politiky. Investují do vývoje výrobku s vidinou, kolik by měl stát, aby měl šanci na úspěch. Mají pocit, že ví nejlépe, co je pro dlouhodobé budování značky v konkurenci ostatních značek nejlepší, a nerozumí, proč jim do toho má stát mluvit. Kdo někdy zkusil vysvětlovat zákaz RPM start-up(istovi), ví, o čem mluvím…
Přísná politika zaměřená na sklizeň „nízko pověšeného ovoce“ vede k velkým nákladům na straně dozorových orgánů i společností. Rozšířenost snah o ovlivňování cen znamená spoustu řízení a alokování kapacit, které by se jinak mohly zaměřit na odhalování závažnějších porušování předpisů. Společnosti platí vysoké pokuty a vynakládají prostředky na řízení a zoufalé snahy o zajištění compliance (aby pak zjistily, že všechny zaměstnance stejně nelze uhlídat), což odčerpává zdroje, které mohly být využity na investice do inovací, expanze nebo budování značky. A přitom tato soutěžní politika přináší řadu negativ. Tím nejzávažnějším je snížení pobídek k inovacím a konkurenci mezi značkami.
Obávám se, že soutěžní úřady, které jsou zkušené a dobře materiálně i personálně vybavené, ale které spotřebovávají většinu svých zdrojů na nekonečné boje s všudypřítomným RPM a malými kartely, nemusí mít dostatečné kapacity na řešení skutečných problémů a výzev moderní ekonomiky.
Obávám se, že úřady, které upřednostňují posilování vyšetřovacích pravomocí (např. odposlechů) a zvyšování sankcí používaných k řešení tradičních deliktů před systematickým získáváním ekonomického a technologického know-how a zkušeností, něco ztrácejí. Třeba se tím vzdávají možnosti být důležitými aktéry transformace moderní ekonomiky v globální konkurenci.
A to by mohlo Evropu bolet. Kéž bych se mýlil.
Na druhou stranu, nikdy není pozdě udělat krok ke změně. Staré čínské přísloví praví: Nejlepší doba na zasazení stromu byla před 70 lety. Druhá nejlepší doba je dnes.
