Otázky k elektronickému podepisování řešíme v různých týmech naší kanceláře dennodenně. Jsme za to samozřejmě rádi. Klienti nám platí za vzdělávání, praktické konzultace, edukaci jejich protistran i za podkladový názor ke strategickým rozhodnutím. Dlouhodobě se ale nemůže ubránit pocitu, že se v některých případech jedná spíše o marginální problémy a nedostatek důvěry v digitální svět. Zejména pokud se na diskutované problémy koukáme optikou praxe elektronického podepisování v rámci mezinárodních transakcí.
V Evropské unii jsme zvolili cestu standardizace představované zejména nařízením eIDAS. Aparát jeho prováděcích nařízení dává elektronickému podepisování relativně přesné mantinely. Národní právní úpravy a rozhodnutí národních soudů ale často mění nařízením stanovené principy nediskriminace elektronických dokumentů či nižších úrovní elektronických podpisů v pouhé zbožné přání. Vnímáme dlouhodobou českou předpojatost vůči tzv. prostému elektronickému podpisu a obavy z jeho využívání v praxi živené částí odborné veřejnosti i často neodůvodněnými rozhodnutími soudů. I když vyšší úrovně podpisu jsou na tom o něco lépe, ani zde nelze najít (mimo kvalifikovaný elektronický podpis) jakoukoli systémovou shodu. O českých debatách nad „nebezpečností“ biometrických podpisů a jejich příčině se raději ani nebudeme zmiňovat.
Vše uvedené totiž nehraje v mezinárodních transakcích s alespoň jedním účastníkem mimo EU prakticky žádnou roli.
V posledních letech se setkáváme s požadavkem zahraničních klientů na plně elektronické uzavírání transakční dokumentace. Tento jev je patrný nejvíce v oblasti venture capitálu a startupů, která je jistým zosobněním progresivity v zavádění digitálních procesů, a to nejen v kontextu práva. Velmi pozitivní zkušenosti s plně elektronickou investiční dokumentací (a celkově investičním procesem) máme zejm. z anglo-americky orientovaných jurisdikcí, kde není kladen důraz na přepjatý formalismus a vlastnoruční podepisování na papír již dávno není standardem. To se samozřejmě pozitivně odráží v samotném množství investic a investorů, kteří raději investují v těchto „open-minded“ a pro-transakčních jurisdikcích.
Nedávno náš klient vstupoval do ryze českého startupu. Ten měl společnost založenou ve Velké Británii, i když veškerá jeho obchodní činnost se odehrávala v České republice. Anglo-americký element se pozitivně promítnul do procesu uzavírání investiční dokumentace, kterou všechny strany provedly na dálku a využily při tom řešení DocuSign. Veškeré ryze korporátní dokumenty, včetně nově vydaných „listinných“ akcií, anglický Companies House (obdoba našich rejstříkových soudů) bez problému zaregistroval výlučně na základě těchto elektronických dokumentů.
V minulosti jsme vypořádali mnoho transakcí, kdy americký, britský nebo asijský investor vstupoval do české nebo slovenské společnosti. Ačkoli svět nezužovala jakákoli pandemie nebo závažná dopravní omezení, i drtivá většina těchto transakcí byla podepisována na dálku, a to plně elektronicky s využitím řešení DocuSign nebo Adobe Sign. Tedy známých, převážně amerických a na burze kotovaných společností, které jsou v kruzích zahraničních investorů běžným standardem a požívají značnou důvěru i pro klíčová obchodní rozhodnutí.
Bohužel, v rámci českého prostředí a specificky v oblasti korporátního práva tento jednoduchý přístup nelze aplikovat, neboť mnoho korporátních dokumentů (a i např. smlouvy o převodu podílů) musí být podepsáno ve formě notářského zápisu nebo alespoň podepsáno úředně ověřenými podpisy. Ačkoli jsou od loňského září notáři schopni pořizovat notářské zápisy „na dálku“, v praxi jde zatím o nízké procento případů (u mezinárodních transakcí odhadujeme v řádu promile případů, jestli vůbec) a situaci ostatních korporátních dokumentů s povinně úředně ověřenými dokumenty to prozatím neřeší.
Jistou revoluci si slibujeme od elektronické náhrady úředně ověřených podpisů, kterou přinese od 1. července 2022 zákon o právu na digitální služby. Pevně věříme, že se díky tomu urychlí proces transakcí a investic v České republice, a to i na lokální úrovni. Až se tyto postupy propíší i do praxe formalisticky smýšlejícího aparátu obchodního rejstříku, budeme zase o něco dále. Stále u nás ale bude chybět důvěra v digitální svět, v renomované dodavatele digitálních řešení pro elektronické podpisy, a stále budeme a priori podezřívaví k plně elektronickým transakcím.
Pro ryze české transakce nás zatím nemůže uklidňovat ani rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, který ve věcech s mezinárodním prvkem nemá problém uznávat i prosté elektronické podpisy nebo výměnu e-mailových zpráv (srov. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 31 Cdo 1570/2015 [Rc 15/2018]) jako akceptovatelný standard pro elektronické právní jednání. Ve výkladu českého práva doposud Nejvyšší soud drží stavidla přepjatého formalismu a rigidity a soudy nižších stupňů jej přirozeně následují. Až se konečně dočkáme jeho rozhodnutí, které bude respektovat definici elektronického podpisu v nařízení eIDAS, snad se konečně posuneme o krok blíže k tomu, co je již delší dobu naprosto běžné v mezinárodních (a velmi často o mnoho závažnějších) transakcích – tedy k vyšší důvěře v digitální svět.
Hezky to popsal již před několika lety Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 2 As 80/2017 ve vztahu k úkonu občana vůči soudu: „Podpis, není-li úředně ověřen, totiž za běžných okolností není nic víc než omezeně spolehlivý autentifikační prostředek - jeho přítomnost na podání obvykle zvyšuje pravděpodobnost, že je učinil vskutku ten, kdo v něm je za podatele označen, ale málokdy o tom dává jistotu. Za normálních okolností, chovají-li se lidé rozumně a poctivě, z čehož je nutno vycházet, je nepochybně jakousi "originální značkou" toho, kdo se podepsal. Není však příliš obtížné běžný (neověřený) podpis padělat, napodobit či vytvořit (ať ve zlém či dobrém úmyslu) podání pouze navenek vypadající jako učiněné osobou, jež je v něm za podatele deklarována, a toto podání podepsat zcela jiným podpisem, než jaký skutečně užívá osoba, jíž je podání přičítáno. Proto je třeba za běžných okolností vycházet z toho, že ten, kdo je v podání jako podatel označen, jím je, ledaže vyvstanou rozumné důvody k jiné domněnce či pochybě, že tomu je či může být jinak; tuto domněnku či pochybu pak musí správní orgán prověřit a zařídit se podle výsledků svých zjištění.“.
Třeba se nám pak postupně podaří digitalizovat soukromý sektor i s větší benevolencí a spoléháním se na poctivost smluvních stran. Nejen v transakční práci. Důvod je prostý – protože je to praktické, jednoduché a dává to smysl.
