Kolik životů žijeme a co to s námi dělá?

Mám už týden v plánu napsat příspěvek o naší návštěvě Štrasburku. O zkušenosti, která se sice dá popsat slovy, ale je podle mého názoru špatně předatelná. Své pocity a zážitky už k tomu napsaly kolegyně Marta Fantová Argalášová a Jana Zapletalová Koláčková ve svých příspěvcích na LI. Já tedy nebudu opakovat, co už bylo napsáno, ale vezmu to z jiného soudku. A můj dnešní příspěvek bude trochu jako narozeninový dort od Pejska a Kočičky (ale pevně věřím, že bez negativních následků pro kohokoli třetího).

Od malička jsem ráda četla. Pohádky, dobrodružnou literaturu, vztahové příběhy, filozoficky laděnou literaturu, detektivky, fantasy atd. (ano, pokusila jsem se to vzít chronologicky, jak to šlo po sobě a zastavila jsem výčet cca v mých 30 letech, dál už bych nežánrovala).

Co čtu teď? S převahou vítězí příběhy ze života. Z reálných cizích životů. A ano, jsou většinou smutné a čtou se nedobře. Zůstává po nich leckdy hořká pachuť. Některé příběhy znám poměrně podrobně (až se mi chtělo napsat dokonale). Jsou to klientské případy, které pak dostanu možnost já nebo někdo z mých kolegů řešit, nebo spíš doprovázet a pomoci hledat řešení. Jiné příběhy se mi ale jen lehce otevřou, naznačí. A zanechávají ve mně otázky, na které nedostanu přesnou odpověď a musím si je tedy domýšlet. Asi nebude překvapením, že jde o přečtené judikáty soudů různých stupňů. Hledám v nich vodítka. Jak konkrétní (podobnost s klientskými případy), tak teoretická (chci se posouvat dál).

Rozdíl mezi čtením literatury a „příběhů ze života“ je značný. Literatura je primárně relaxem, byť obohacujícím. Určitě tříbí slovní zásobu, myšlení. Nabízí ale únik z vlastního světa, kde si člověk na chvíli odpočine. „Příběhy ze života,“ zejména ty klientské, podrobné, jsou sice také únikem z vlastního života, ale ne odpočinkovým. Pokud máte nějaký problém pomoci řešit, „nasajete ho“ chtě nechtě do sebe. Já se to snažím dělat tak, abych ucítila pocity, které aktéři asi mají nebo mohou mít, ale aby mě to zároveň nesemlelo a nezbavilo mě to nutného odstupu. Bez něj bych nebyla schopna pomoci najít cestu. A to je pravý opak relaxu. A je to v pořádku, je to má práce. Stejně jako u literatury pak samozřejmě platí, že jde o obohacení. Lidské i odborné.

Po návštěvě Štrasburku se hned druhý den objevilo rozhodnutí ESLP ve věci stížnosti W proti České republice. Přečetla jsem si nejprve tiskovou zprávu a dostupná stručná shrnutí. ESLP nevyhověl stížnosti otce, který se domáhal svěření dětí do střídavé péče a snížení výživného. A hned se objevily ony otázky. Střídavá péče je v dnešní době evidentní silnou a základní tendencí. To je lehce vysledovatelný fakt. Prosazení či zachování (při požadavku na úpravu původního nastavení péče) výlučné péče jednoho rodiče (ano, většinou matky) je výjimkou. Co tedy bylo v tomto případě tím faktorem, který vedl k zachování výlučné péče? To byla ona otázka, která mě vedla k tomu, že jsem si našla jak rozhodnutí ESLP (zde), tak i předchozí usnesení Ústavního soudu (I. ÚS 1731/22 ze dne 6. 9. 2022).

Oč v tomto případu šlo:

• Žadatel (otec, soudce) a jeho bývalá manželka (také soudkyně) se rozvedli v roce 2017. Děti (2 a 6 let) zůstaly po dohodě rodičů v péči matky, otec měl dohodou zajištěn styk s dětmi a platil výživné.
• V roce 2018 otec navrhl změnu v podobě střídavé péče, snížení výživného a uložení povinnosti i matce hradit výživné k jeho rukám. Obvodní soud návrh zamítl, ale rozšířil otci styk na 10 dnů měsíčně. Městský soud v roce 2019 styk rozšířil na 12 dnů měsíčně, ale střídavou péči ani snížení výživného nepovolil (v tomto potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně).
• Ústavní soud v roce 2019 ústavní stížnost odmítl, uznal ale, že náklady hrazené otcem se blíží střídavé péči a konstatoval, že při novém rozhodování by soudy měly pečlivěji a přesvědčivěji vyložit i to, z jakých důvodů je úprava širokého styku druhého rodiče, který nemá děti ve své péči, v lepším zájmu dětí než péče střídavá.
• V roce 2020 podal otec nový návrh na změnu v podobě střídavé péče a snížení výživného (zřejmě podpořen odůvodněním odmítavého usnesení ÚS výše). Soudy obou stupňů jeho návrh zamítly s odkazem na potřebu stability dětí a názor staršího dítěte (neměnit současný stav). Vodítkem byl i znalecký posudek, který konstatoval, že výchovné schopnosti obou rodičů jsou relativně stejné. Znalec zároveň uvedl, že rodiče se nerespektují ve svých výchovných rolích a nejsou schopni spolupracovat v zájmu nezletilých. Výživné zůstalo beze změny vzhledem k příjmům otce a (oproti prvnímu rozhodování zvýšeným) potřebám dětí.
• Ústavní soud v roce 2022 stížnost opět odmítl (nepřekonaná rivalita rodičů, odmítnutí terapie, důraz na zájem dětí).

A už se mi v hlavě rozběhly otázky. Proč soudy všech stupňů v popsané situaci oboustranného vzájemného nerespektování rodičů prioritizovaly matku jako pečovatelku? Pokud zvážíme výsledek participace dětí, pak obě děti potvrdily, že jim vyhovuje stávající stav (starší dítě sdělilo, že nechce změnu, což je ovšem standardní jev, většina dětí nepreferuje změnu, aniž by k ní ale měla nějaké zcela konkrétní výhrady).

Ti, kdo se orientují v judikatuře Ústavního soudu by jistě během chvilky našli rozhodnutí, která by v podobně popsaném skutkovém stavu nabídla opačný výsledek s důrazem na „stejné výchovné schopnosti“ obou rodičů, práva dětí na péči obou rodičů pokud možno rovnoměrnou, na „výchovu okamžikem,“ kdy rodič má působit na dítě nejen o víkendech, ale také ve všedních dnech při plnění každodenních školních (a podobných) povinností, meze participačních práv dětí (soud se nemá uchylovat ke zjednodušenému sledování sděleného názoru dětí), nebo na to, že konfliktní komunikace rodičů nemůže být kontraindikací střídavé péče (protože pak by logicky rodič, který chce zachovat svou výchovnou dominanci, konflikt podporoval a druhý rodič by s tím nic neudělal).

Psala jsem sice výše, že lze v soudní praxi vnímat jasnou tendenci preference střídavé péče jako základního výchovného modelu. V praxi nám ale stále ještě (tedy paralelně) běží tendence opačná, a to je nahlas nesdělovaná (to by se nehodilo), ale viditelná představa o rolích mužů a žen v rodině. Život advokáta praktikujícího rodinné právo je pak někdy jako pohyb na poměrně divoké horské dráze, která má sice jen dvě vertikální polohy (nahoře a dole, neboli děti potřebují stejně oba rodiče vs. máma je přirozeně pro dítě víc), ale cesta mezi nimi je poměrně strmá a bez zastávek. A přitom je zřejmé, že ani jedno řešení nemůže být řešením základním, apriorním. Pro každé dítě je opravdu potřeba najít řešení individuální. I v rámci jedné rodiny je možné v konkrétních případech vidět, že některé z dětí (může jít i o dvojčata) mají výrazně blíže k mámě a jiné k tátovi (a to až tak výrazně blíže, že jim jednoduše nevyhovuje střídavá péče).

Ale zpět ke konkrétnímu případu. Stěžovatel podal stížnost k ESLP (č. 5400/23). Stížnost byla jednomyslně prohlášena za zjevně neopodstatněnou a odmítnuta jako nepřípustná. Ve zkratce, co bylo namítáno a jak se k tomu ESLP postavil:

1. Porušení čl. 6 - práva na spravedlivý proces: ESLP neshledal, že by rozhodnutí domácích soudů (zejména odmítnutí snížení výživného) bylo svévolné nebo nepřiměřené. Otec měl možnost se hájit a řízení proběhla kontradiktorně. Ústavní soud sice výslovně neodpověděl na námitku diskriminace,[1] ale z rozhodnutí plyne, že považoval klíčovým důvodem rivalitu rodičů, nikoli diskriminaci. Nešlo tedy o porušení práva na soudní ochranu.
2. Porušení čl. 8 – práva na rodinný život: Soudy správně posoudily zájem dětí, který byl upřednostněn před přáním otce. Rozhodnutí bylo podloženo výpověďmi, odborným posudkem a situací v rodině. Rozšířený styk umožňuje otci plně vykonávat rodičovskou roli. Rozhodnutí zůstalo v rámci širokého prostoru uvážení, který v těchto věcech mají vnitrostátní soudy.
3. Porušení čl. 14 ve spojení s čl. 6 a 8 – diskriminace: ESLP uznal, že předsudky vůči otcům je třeba obecně vždy vyloučit, ale v tomto případě neshledal diskriminaci. Stěžovatel tvrdil, že české soudy téměř nikdy nenařizují střídavou péči bez souhlasu matek. Statistiky předložené vládou ČR v tomto řízení ale dle ESLP ukázaly rostoucí trend střídavé péče, a to i bez shody rodičů na tomto modelu péče. Soudy provedly individuální posouzení a řádně zdůvodnily, proč střídavou péči nenařídily. Nešlo tedy o porušení zákazu diskriminace.

Po přečtení rozhodnutí ESLP jsem se musela vnitřně sama napomenout, že hledám jenom pozici „nahoře“ nebo „dole“ na oné horské dráze. Že život konkrétních aktérů je samozřejmě v rozhodnutích všech instancí extrémně zredukován co do popisu. Opatrovnické věci jsou velmi ovlivňovány zejména tím, co je mezi řádky ve spisech. Osobní zkušeností soudců s aktéry příběhu z jednacích síní. Listinnými důkazy, které pochopitelně nejsou veřejně dostupné a které také zanechávají nejen potvrzení svého obsahu, ale také dojem a atmosféru z konkrétní rodiny. Zpracovat všechny aspekty příběhu a dojít k nějakému závěru je pro soudce extrémně náročné. A ještě náročnější je pak předat aktérům (a veřejnosti, jako „čtenářům příběhu“) informace v odůvodnění tak, aby pochopili, z čeho soud vyšel a proč rozhodl tak, jak rozhodl.

Více než v jiných agendách existuje v opatrovnických řízeních nebezpečí, že soudce sklouzne při hledání řešení k nějakému stereotypu, který mu pomůže najít cestu z příběhu ven. Může jít o osobní zkušenost konkrétního soudce (co sám prožil ve svém vztahovém životě, ať už jako dítě nebo dospělý), o tendenci „uklízet příběhy do škatulek,“ které si v průběhu své praxe vytvořil, ale i o společenské stereotypy, kterým čelíme my všichni. Jaká je role ženy a muže v rodině? Co se sluší nebo hodí? Co historie „odnepaměti“ potvrdila nebo vyvrátila? Kdo je lepší pečovatel a kdo živitel, žena nebo muž? A nejde o to, jak člověk odpoví, pokud se ho na to někdo zeptá, ale co si opravdu myslí a co praktikuje ve svém osobním i profesním životě (a co předává svým dětem, které se od něj jeho postoje samozřejmě učí).

Stejné tendence mohou mít i aktéři samotných příběhů a advokáti (kteří se sami musí leckdy vypořádat s kontrastem mezi svým osobním přesvědčením a požadavkem svého klienta).

Co z toho všeho plyne? Opatrovnická řízení patří mezi tzv. nesporná řízení. Velmi často jsou ale přesným opakem (nikoli procesně, ale věcně, laicky řečeno). Čím dál více jsem pak přesvědčena o tom, že rolí soudce, zúčastněných advokátů a opatrovníka nezletilých dětí by mělo být primárně pomoci rodičům najít řešení dlouhodobě udržitelné pro jejich konkrétní rodinu, jejich děti. Z případu, který jsem v tomto příspěvku zmínila, je zřejmé, že se rodiče soudí již 8 let (opakovaně). Zde se tedy evidentně dlouhodobě udržitelné (nebo samoudržitelné) řešení nelézt nepodařilo. A je mi jasné, že toho není možné dosáhnout ve všech případech. Že stačí, aby jeden z rodičů byl neschopen jakékoli dohody a druhý se už jen „veze.“ To ale nemění nic na tom, že my ostatní, kdo sporu díky své profesi a zapojení „přihlížíme,“ se máme pokoušet ono řešení nalézt a prosazovat.