Participační práva dětí, aneb „ty nevíš, co je pro tebe dobré“ podruhé

Mám před sebou poměrně čerstvý rozsudek Nejvyššího správního soudu („NSS“) z 11. prosince 2025 vydaný pod sp. zn. 1 As 321/2021 a s trochou nadsázky jsem z něj měla radost jako z prvního vánočního dárku (byť nešlo o můj případ). Tématem rozhodování bylo mé velmi oblíbené a sledované téma participačních práv dětí v opatrovnických řízeních. Jak se může stát, že se k této problematice vyjadřuje zrovna NSS, který rozhodně nemá pravomoc ani příslušnost řešit úpravu poměrů k nezletilým dětem? Jednoduše, NSS totiž rozhodoval o kasační stížnosti soudkyně, jejíž postup při realizaci participačních práv dětí v opatrovnickém řízení byl předmětem interního přezkumu dle zákona o soudech a soudcích. Výsledkem přezkumu byla výtka, proti které se soudkyně bránila nejprve žalobou ve správním soudnictví a následně právě kasační stížností.

Zapojení dítěte o rozhodování o jeho životě a legislativní rámec

Co můžeme rozumět pod slovem participace v kontextu opatrovnického řízení? Participační práva dětí představují soubor procesních oprávnění nezletilého dítěte, která mají trochu zjednodušeně zajistit, aby nebylo z pohledu dítěte rozhodováno „o nás, bez nás“. Jde o právo být přiměřeným způsobem informován o soudním řízení, které se ho dotýká, a mít možnost v něm svobodně vyjádřit svůj názor. Sdělenému názoru pak má soud věnovat patřičnou pozornost a zohlednit jej při rozhodování jako zásadní vodítko pro určení nejlepšího zájmu dítěte s ohledem na jeho věk a vyspělost. Jde však skutečně o právo a nikoli povinnost dítěte. Není možno je v žádném případě nutit k jakémukoli vyjádření. Stejně tak samozřejmě neplatí, že názorem dítěte se má soud automaticky stoprocentně řídit. Sdělený názor dítěte má vést soud ke zjištění nejlepšího zájmu daného dítěte. Ten však nemusí být v každém případě totožný s tím, co dítě verbalizuje. Správné vyhodnocení názoru dítěte (co říká, proč to říká, čím je to ovlivněno) je důležitou součástí participačních práv.

Klíčovým hmotněprávním ustanovením je § 867 občanského zákoníku, které stanoví povinnost soudu poskytnout dítěti před rozhodnutím, které se dotýká jeho zájmů, potřebné informace. Cílem je, aby si dítě mohlo vytvořit na danou situaci vlastní názor a ten následně sdělit. Toto ustanovení je odrazem čl. 12 Úmluvy o právech dítěte. Není-li podle zjištění soudu dítě schopno informace náležitě přijmout nebo není-li schopno vytvořit si vlastní názor nebo není-li schopno tento názor sdělit, soud informuje a vyslechne toho, kdo je schopen zájmy dítěte ochránit, s tím, že se musí jednat o osobu, jejíž zájmy nejsou v rozporu se zájmy dítěte; o dítěti starším dvanácti let se má za to, že je schopno informaci přijmout, vytvořit si vlastní názor a tento sdělit. Zákonná hranice 12 let však není neprolomitelná. Jde o vyvratitelnou právní domněnku, která má fungovat „obousměrně“. Není možno ani rezignovat na realizaci participačních práv mladších dětí, ani přehlížet u dítěte staršího 12 let, že není schopno sdělované informace samo pochopit či svůj názor formulovat a sdělit.

V procesní rovině je participace dětí upravena primárně v § 100 odst. 4 občanského soudního řádu. V řízení, jehož účastníkem je nezletilé dítě, které je schopno formulovat své názory, soud postupuje tak, aby byl zjištěn jeho názor ve věci. Názor nezletilého dítěte soud zjistí jeho výslechem (nemá však jít o výslech jako důkazní prostředek, ale spíše o slyšení dítěte). Názor dítěte může soud ve výjimečných případech zjistit též prostřednictvím jeho zástupce, znaleckého posudku nebo příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Výslech dítěte může soud provést i bez přítomnosti dalších osob, lze-li očekávat, že by jejich přítomnost mohla ovlivnit dítě tak, že by nevyjádřilo svůj skutečný názor; přítomnost důvěrníka dítěte, který není jeho zákonným zástupcem a o jehož účast u výslechu dítě požádá, může soud vyloučit jen tehdy, je-li jeho přítomností mařen účel výslechu. K názoru dítěte má soud podle tohoto ustanovení přihlížet s přihlédnutím k jeho věku a rozumové vyspělosti.

Participační práva a jejich realizace jsou jedním z nejdůležitějších prvků, které soudu mohou (a mají) pomoci přistoupit k dané věci individuálně, nikoli podle nějaké šablony odpovídající „průměru“ či zažitému zvyku. Názorem dítěte sice není soud nikterak vázán při svém rozhodnutí, ale je jeho úlohou odůvodnit a dítěti vysvětlit, proč jeho přání či názoru nebylo možno vyhovět. I to je součástí participačních práv dítěte. Tuto povinnost by přitom soud neměl řešit zjednodušeně ani u dětí starších 15 let pouze tím, že splní povinnost stanovenou v § 40b odst. 4 písm. b) občanského soudního řádu a dítěti své rozhodnutí doručí a předpokládá, že si je dítě jednoduše přečte. Dítě má právo na skutečné vysvětlení rozhodnutí jako takového, i důvodů, které třeba soud vedly k odchýlení se od jeho názoru. Zároveň by mělo být cílem soudu ověřit si, že dítě takové vysvětlení pochopilo, protože jen tak je šance, že bude akceptovat nastavení, které je v rozporu s jeho názorem.

Smysl a účel participačních práv je tedy zřejmý. Tou zřejmě nejproblematičtější částí aplikace pravidel participace je způsob zjištění názoru dítěte. 

„Ty nevíš, co je pro tebe dobré“

Ale zpět k rozhodnutí NSS. Předmětem řízení byl přezkum oprávněnosti výtky, která byla soudkyni uložena za způsob vedení pohovoru s nezletilým dítětem v rámci realizace jeho participačních práv. 

V rámci odvolacího řízení v opatrovnické věci (úprava poměrů k nezletilým sourozencům) senát odvolacího soudu přistoupil ve smyslu § 100 odst. 4 (podle tehdejší právní úpravy šlo o odst. 3) občanského soudního řádu k výslechu nezletilých (jak již bylo uvedeno výše, legislativní označení „výslech“ v tomto kontextu neodpovídá výslechu svědka či zletilého účastníka řízení, ale v kontextu toho, že jde o realizaci práv dítěte, jde spíše o pohovor či slyšení dítěte). Pohovor trval přibližně 70 (!) minut a byl z něj (naštěstí[1]) pořízen zvukový záznam. Výtka byla soudkyni udělena za nevhodný způsob vedení pohovoru. Konkrétně bylo předsedkyní příslušného soudu vytknuto dané soudkyni, že:

1. na nezletilé vyvíjela (spolu s další členkou senátu) nátlak, aby změnila negativní postoj nezletilé ke styku s matkou;
2. postoje nezletilých označila za „nenormální“;
3. vyčítala nezletilým jejich postoj ke styku s matkou, a to velmi intenzivně a za použití zcela nevhodných příměrů;
4. pohovor vedla ještě dalších 30 minut od momentu, kdy se nezletilá rozplakala, a to do chvíle, kdy se oba nezletilí podvolili nátlaku a akceptovali úpravu styku s matkou v podobě odpovídající představě soudkyně a přísedící.

Předsedkyně soudu dále zdůraznila, že soudkyně nepokládala za vhodné se nezletilým omluvit, a dále, že namísto zjišťování názoru nezletilých podrobila jejich názory kritice.

Proti výtce se soudkyně bránila žalobou podanou k Městskému soudu v Praze. Ten žalobu zamítl s tím, že výtka byla na místě. Krom výše uvedeného Městský soud v Praze k vytýkanému jednání soudkyně doplnil, že pohovor má sloužit ke zjištění názoru nezletilých. Dítě má právo svobodně vyjadřovat tyto názory a soud nemá naléhat na nezletilé s cílem je přesvědčit o nesprávnosti a nevěrohodnosti jejich postojů. Za rozporné s účelem participačních práv dále Městský soud v Praze považoval odsuzování a kritizování názoru nezletilých, omlouvání chování matky, které bylo podle nezletilých příčinou vzájemných konfliktů a nabízení pro takové chování vlastní zdůvodnění ze strany soudkyně a konečně pokračování v pohovoru i přes pláč nezletilé.

Městský soud v Praze uvedl, že soudkyně svým jednáním vybočila ze své zákonné povinnosti vést pohovor tak, aby nezletilí obdrželi informace k řízení a vyjádřili svůj informovaný názor a přání. Cílem pohovoru nemá být autoritativní působení na nezletilé za účelem změny jejich postojů. 

Následovala kasační stížnost soudkyně. Z rozhodnutí NSS lze vysledovat následující argumentaci stěžovatelky týkající se postupu při pohovoru s nezletilými dětmi (z kasační stížnosti a z její repliky k vyjádření předsedkyně Městského soudu v Praze):

1. cílem odvolacího soudu bylo prolomit zaužívaný stereotyp chování nezletilých (styk s matkou jen slibovali, ale poté jej nerealizovali), neboť jejich otec při zprostředkování výchovného působení na nezletilé selhal;
2. postup odvolacího senátu odpovídal identifikaci nejlepšího zájmu dětí, jímž je výchova oběma rodiči;
3. kritický dialog byl v nejlepším zájmu nezletilých, které otec podle soudkyně manipuloval, a kteří podle faktického jednání nerespektovali autoritu soudu;
4. cílem pohovoru s dětmi má být i naplnění hodnotové dimenze (úcta k oběma rodičům, respekt k základním hodnotám společnosti) – výchovné působení soudu je obecným principem platným pro všechny druhy řízení (§ 1 občanského soudního řádu);
5. nezletilá při výslechu neplakala, šlo jen o dvojí vzlyknutí, které soudkyně vnímala jako projev sebereflexe nezletilé.

Argumentace soudkyně směřovala i proti výkladu § 88a zákona o soudech a soudcích (aplikace výtky), namítána byla rovněž podjatost členů senátu Městského soudu v Praze. 

Pro účely tohoto příspěvku se zaměřím pouze na problematiku způsobu realizace participačních práv nezletilých dětí. 

Jak na to?

S participačními právy souvisí dva podstatné či základní problémy. Prvním je, zjednodušeně řečeno, zda vůbec a jak správně zjistit názor dítěte, a druhým je práce se zjištěným názorem (sem pro zjednodušení zařadím i zpětnou vazbu ze strany soudu směrem k dítěti). Stále je možno v praxi narážet na případy, kdy názor dítěte nijak zjišťován není, nebo je zjišťován naprosto nedostatečným či nevhodným způsobem. Typicky jde o slyšení dítěte na OSPOD, jehož výsledkem je zpráva neobsahující ani přepis kladených otázek, ani doslovných odpovědí, ale pouze poměrně subjektivní komentář k tomu, co bylo zjišťováno. [2]

Rozsudek NSS se týká čistě otázky způsobu zjištění názoru dítěte. NSS zdůrazňuje, že předmětem přezkumu nebylo (ani nemohlo být) samotné rozhodnutí odvolacího senátu v opatrovnické věci a předmětem výtky nebyla ani práce soudkyně, resp. odvolacího senátu, se zjištěným názorem (jak se zjištěný názor promítl do rozhodnutí ve věci samé). Výtka byla uložena pouze za způsob provedení pohovoru.

Pravděpodobně nejobtížnější složkou participačních práv je komunikace s dětmi. Není jednoduché formulovat otázky tak, aby jim dítě porozumělo. Základem je ale samozřejmě pochopení, k čemu má rozhovor s dítětem směřovat, jaký je jeho smysl a cíl. V tomto případě bylo zřejmé, že problém byl právě už v samotném výkladu smyslu a účelu pohovoru. Účel vnímaný soudkyní pak v daném případě posvětil i „prostředky“, které k němu měly vést. 

NSS se ale s argumenty stěžovatelky (soudkyně) neztotožnil a ke způsobu vedení pohovoru uvedl následující:

1. soudkyně nebyla oprávněna (ani v případě prokázané manipulace ze strany jednoho rodiče) zlehčovat emoce, prožitky a názory nezletilých (navíc neadekvátním způsobem);
2. obecně je třeba vždy zachovávat respekt k osobnosti nezletilých a bezpečné prostředí pro komunikaci - to nesplňuje „dusná atmosféra“ v jednací síni, ani nevybíravá kritika a výčitky na adresu nezletilých, ani nulová reakce na pláč nezletilé;
3. je třeba zachovat zákonný podklad pro jakýkoli procesní úkon soudu, tedy i pro pohovor dle § 100 odst. 4 občanského soudního řádu (resp. § 867 občanského zákoníku) – to nesplňuje opakované přesvědčování nezletilých za účelem změny jejich postoje ke styku s matkou, navíc nátlakovým způsobem;
4. zvolená forma aplikace § 1 občanského soudního řádu (výchovné působení soudu) zcela vybočila z mantinelů tohoto ustanovení (označení názoru nezletilých za „nenormální“, nátlak vedený s cílem změnit názor nezletilých, bagatelizace vztahových problémů v rodině);
5. hodnotová dimenze rozhodování se měla realizovat v rozhodnutí ve věci samé – nikdo po soudkyni nežádal, aby nekriticky přejala postoje a přání nezletilých;
6. s § 1 občanského soudního řádu není souladná „převýchova“ nezletilých formou zvolenou soudkyní;
7. způsob vedení pohovoru má být založen na empatii a respektu k individuálním prožitkům a názorům nezletilých.

NSS odkázal na nedávné rozhodnutí Ústavního soudu vydané dne 29. 10. 2025 pod sp. zn. IV. ÚS 2007/25, kde bylo ke smyslu pohovoru s dítětem konstatováno: „Názor dítěte, zejména ve věku, kdy je schopno formulovat vlastní přání a stanoviska, musí být soudem respektován. Smyslem zjišťování názoru dítěte není hodnotit, nakolik je jeho pohled objektivní, ale porozumět tomu, jak situaci prožívá. Není možné jeho slovní vyjádření ignorovat jen proto, že může být nepřímo ovlivněn konfliktem mezi rodiči. Naopak právě taková reakce může být výrazem potřeby bezpečí, kterou by měl soud při rozhodování o péči zohlednit.“ 

Bez povšimnutí by pak nemělo zůstat ani vyjádření NSS v závěru odůvodnění rozsudku, že uvedené pochybení soudkyně lze vnímat rovněž za pochybení v etické rovině (s tím, že profesní etika soudce je nezbytným doplňkem explicitně stanovených právních povinností soudce), a to právě ve zmíněné obhajobě požadavků jedné ze stran řízení, neúctě k vysloveným názorům nezletilých či snaze tyto názory konfrontovat.

Závěrem

Z rozhodnutí NSS mám upřímnou radost. Ani ne tak kvůli potvrzení oprávněnosti výtky, jako kvůli souhrnnému a přehlednému rozboru účelu pohovoru s nezletilým dítětem a z toho plynoucích limitů prostředků vedoucích k jeho naplnění. Účelem nesmí být dítě převychovat, změnit jeho názor, kritizovat ho či bagatelizovat jeho pocity z rodinné situace. Stejně tak ale nemá být smyslem pouhé zjištění stanoviska dítěte proto, aby mohlo být bez dalšího stoprocentně přejato do rozhodnutí.

V praxi se bohužel i nadále vyskytují případy, kde musí děti čelit nejen špatně vedeným pohovorům, ale vůbec tomu, že se jich v podstatě nikdo na nic nezeptá, tedy kde participační práva fakticky nejsou realizována vůbec. Já si budu pro nový rok neskromně přát, aby došlo k razantnímu zlepšení aplikační praxe v této oblasti, a aby opatrovnická řízení už nikdy nebyla vedena stylem „o nás, bez nás“.