Dekorativní pozadí stránky

Hipster antitrust

Hipster antitrust

Vše prý vzniklo na twitteru. Nejprve v roce 2017 použil jeden diskutující advokát pojem antitrust hipsterism. Posléze se začal používat hashtag #hipsterantitrust. O hipsterském antitrustu se od té doby píší odborné články a hovoří na konferencích. Diskutuje se, který soutěžní úřad je více hipsterský, a zda je to vlastně pochvala či naopak.

Podle internetové definice se jedná o označení hnutí, jež usiluje o to, aby se zájem antitrustového práva přesunul od snahy dosahovat maximálního spotřebitelského užitku ke stavu, který umožní sledovat i jiné cíle, jako je boj s příjmovou nerovností, nezaměstnaností či nedostatečným růstem mezd.

Ve Spojených státech je tento pojem používán ze strany kritiků v pejorativním smyslu. Zastánci myšlenky, že by stát prostřednictvím antitrustových intervencí měl sledovat i jiné cíle, než je nízká cena, a s tím spojený spotřebitelský prospěch, sami sebe raději označují za New Brandeis hnutí (podle bývalého soudce Nejvyššího soudu Luise Brandeise, který byl odpůrcem monopolů a vůbec velkých korporací) nebo za hnutí nového progresivního antitrustu.

Podle zastánců tohoto nového přístupu by se stát měl zaměřit spíše na ochranu struktury trhu, než na spotřebitelský blahobyt. Terčem kritiky je dosavadní způsob aplikace soutěžního práva, který, podle jejich názoru, vedl k nekontrolovanému růstu koncentrace, zvýšení nerovnosti a neschopnosti reagovat na změny charakteru (digitální) ekonomiky. Konečným cílem aplikace soutěžního práva proto nově má být ochrana konkurenčního prostředí jako takového. Ve jménu cíle zachování stavu soupeření mnoha může být, podle proponentů, obětován i spotřebitelský prospěch. Připouští se tedy, že zásah soutěžního úřadu může legitimně být k újmě spotřebiteli, pokud je zároveň schopen zajistit vyšší cíle, jimiž jsou boj proti nerovnosti, velikosti či nezaměstnanosti. Soutěžní úřady by tedy měly mít možnost aktivně vystupovat proti takovému jednání podniků, které sice neškodí spotřebitelům (nebo jim dokonce prospívají), avšak zároveň vedou k vyloučení konkurenta z trhu, i kdyby byl neefektivní, nebo ke zvýšení nezaměstnanosti. Podle tohoto přístupu by mohlo být zakázáno spojení, pokud sice nevede k poškození zákazníků, ale způsobí propouštění; povolena by mohla být dohoda mezi konkurenty, která sice škodí spotřebitelům, ale přispívá k ochraně životního prostředí.

Příznivci hipsterského antitrustu kritizují Chicagskou školu a argumentují, že v Shermanově zákoně se o spotřebitelském blahobytu nic nepíše. To uznávají i jejich kritici, ti však poukazují, že jedině aplikace soutěžního práva s ohledem na spotřebitelský blahobyt v podobě dosahování nízkých cen, většího výběru či inovací, je objektivní. Naopak, připuštění jiných cílů povede k politizaci soutěžního práva, nepředvídatelnosti a poklesu právní jistoty. Není rovněž vůbec zřejmé, že za současný stav ekonomiky může dosavadní aplikace soutěžního práva, proto volání po změně jeho paradigmatu nedává smysl.

Zatímco v USA, pravděpodobně i díky republikánské administrativě, měl tento proud myšlení doposud omezený dopad na reálnou antitrustovou politiku, některé kroky Evropské komise a evropských soutěžních úřadů jsou za hipsterské označovány. Poukazuje se na zvýšenou aktivitu při vymáhání soutěžního práva obecně, větší intervence v oblasti vertikálních vztahů a zejména obnovený zájem o vykořisťovací formy zneužití dominance (viz kauzy excesivních cen v oblasti farmacie či případ Facebook v Německu). Zdá se, jako by soutěžní úřady přestávaly věřit, že vykořisťovací jednání bude dříve nebo později napraveno samotnými tržními silami. Za hipsterské jsou též označovány snahy nehledět při aplikaci soutěžního práva pouze na spotřebitelský prospěch, ale i na férovost (fairness). Zde stojí za připomenutí, že to je právě férovost, které se ve svých projevech často dovolává Margrethe Vestager. Do stejné kategorie spadají úvahy o nutnosti řešit vysokou míru tržní koncentrace v on-line světě ex ante prostředky (vzpomeňme v tomto ohledu na nedávné změny notifikačních kritérií v Německu a Rakousku).

Pokud jde o nás, soutěžní právo by mělo setrvat konzervativní a ponechat si  consumer welfare test, který akceptuje, že celkového spotřebitelského prospěchu lze nejlépe dosáhnout ochranou zdravého konkurování i za cenu, že někdo, třeba dočasně, přijde o práci, protože jeho podnik nebyl efektivní. A ano, za spotřebitelský prospěch považuji i nadále hlavně nízké ceny a inovace.

Ovšem volání po pragmatickém přístupu a potřebě reagovat na reálné problémy, které dnešní ekonomiky mají, nelze neslyšet a bude je, hádáme, těžké ignorovat. Pokud budoucí debata povede k tomu, že antitrust má více akcentovat ochranu konkurenčního procesu jako takového a že soutěžní úřady budou více intervencionistické, nebude nás to těšit, avšak dokážeme s tím žít, neboť takovou soutěžní politiku jsme už v Evropě v minulosti měli. Pokud však vývoj povede k tomu, že soutěžní úřady budou ve svém rozhodování akcentovat otázky zaměstnanosti, dopad na životní prostředí či bezpečnost, bude to konec soutěžního práva v podobě, v jaké jsme jej znali. Rozhodování soutěžních úřadů se stane zcela nepředvídatelné a závislé na konkrétním obsazení, dojde k rozpadu jednotného standardu, který dává podnikům právní jistotu a nebrzdí je v jejich podnikatelských plánech

Vůbec nezpochybňujeme, že tyto ostatní zájmy jsou důležité, ale stát je má chránit jinými prostředky a jinými institucemi. Ostatně jeden hipsterský zákon, jehož cílem není dosahování spotřebitelského prospěchu a jehož aplikací je pověřen soutěžní úřad, v Česku již deset let máme a můžeme sami posoudit, jaký dopad takový krok má na srozumitelnost role soutěžního úřadu a právní jistotu soutěžitelů. Pro jistotu: ano, máme na mysli zákon o významné tržní síle.

Související články