S únorovým judikátem (sp. zn. 27 Cdo 1236/2024) se dostáváme do vod zneužití práva při odstoupení od konkurenční doložky. Konkrétně byl posuzován vztah člena představenstva a akciové společnosti upravený smlouvou o výkonu funkce. V rámci té si strany sjednaly šestiměsíční konkurenční doložku s příslušnou úplatou pro člena představenstva. Součástí daného ujednání bylo taktéž právo akciové společnosti od uplatnění konkurenční doložky upustit, a to nejpozději v den zániku funkce člena představenstva.
Člen představenstva z funkce odstoupil s tím, že mu funkce zanikla téměř až čtyři měsíce po jeho odstoupení. V poslední den jeho funkce došlo taktéž k přijetí rozhodnutí statutárního orgánu akciové společnosti, že od konkurenční doložky odstupuje. Toto odstoupení od konkurenční doložky bylo členovi představenstva tentýž den doručeno.
Spor se vedl o zaplacení příslušného plnění z konkurenční doložky, jelikož dle člena představenstva bylo odstoupení od ní ze strany akciové společnosti neplatné. Dovolával se přitom nálezu ústavního soudu, který shledal odstoupení od konkurenční doložky z konkrétních důvodů za zneužití práva (II. ÚS 1889/19). Tento nález byl ale přijat pro vztah zaměstnance a zaměstnavatele a akciová společnost toto rozdílné postavení oproti vztahu člena představenstva se společností namítala.
Nejvyšší soud uvedl, že nemá pochyb o tom, že zneužití práva odstoupit od konkurenční doložky se může dopustit i obchodní korporace vůči členu jejího voleného orgánu; skutečnost, že vůči ní nemá postavení slabší smluvní strany (zaměstnance), není právně významná. Ke zjevnému zneužití práva pak mj. dojde v případě jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, ale které je v rozporu s dobrými mravy vedeno úmyslem způsobit jinému újmu.
Nejvyšší soud v tomto ohledu připomněl kritéria, která vzešla z výše citovaného nálezu ve vztahu k pracovnímu poměru, která mohou svědčit o tom, že skutečně o zneužití práva šlo. Těmito okolnostmi mj. jsou:
➡ doba, kdy k odstoupení došlo;
➡ došlo-li k odstoupení těsně před skončením pracovního poměru zaměstnance;
➡ odstoupení bez uvedení důvodu; nebo
➡ to, zda si zaměstnanec již vybral (nebo odmítl) pracovní nabídku v souladu s konkurenční doložkou.
Dle Nejvyššího soudu se tak soudy měly lépe zabývat tím, že k odstoupení od konkurenční doložky došlo až poslední den funkčního období, přestože o jeho konci akciová společnost věděla téměř čtyři měsíce. Nelze tak vyloučit, že o zneužití práva jít mohlo. Při výkladu zneužití práva (a časového hlediska uplatnění práva při jeho posuzování) si Nejvyšší soud přitom vypůjčil i závěry kolegyně Petry Pipkové prezentované v komentáři, na kterém spolupracovala.
