Tiskový zákon (zákon č. 46/2000 Sb.) dává fyzické či právnické osobě zasažené nepravdivým, neúplným či jinak zkreslujícím sdělením uveřejněným v periodickém tisku k dispozici právo požadovat po vydavateli publikaci odpovědi či tzv. dodatečného sdělení. Vydavatel je povinen takovému nároku poškozené osoby vyhovět a částečně tak napravit důsledky svého předchozího pochybení.
Tiskový zákon, který pochází z počátku milénia, vzhledem k tehdejšímu stavu vývoje informačních technologií zahrnul mezi povinné vydavatele pouze vydavatele novin, časopisů a jiných tiskovin, přičemž oblast internetového zpravodajství zůstala neupravena. Od vstupu v účinnost sice prošel tiskový zákon celkem sedmi novelami, žádná z nich však jeho působnost nerozšířila také na sdělení umisťovaná zpravodajskými servery v internetovém prostředí. S ohledem na reálný dosah digitálních médií a jejich důležitost je aktuální legislativní stav zcela nevyhovující.
Obecné soudy, v čele s Nejvyšším soudem ČR, zastávaly dlouhodobě názor, že příslušná ustanovení tiskového zákona je nutné interpretovat jako aplikovatelná striktně pouze vůči vydavatelům tradičních „papírových“ periodických tiskovin. Díky tomuto přístupu tak internetové zpravodajské servery těžili z toho, že povinnosti dle tiskového zákona na ně nedopadají – bránit se proti jejich postupu bylo možné pouze s odkazem na obecná ustanovení občanského zákoníku (ochrana osobnosti a ochrana dobré pověsti).
Ústavní soud nálezem sp. zn. IV. ÚS 2257/18 ze dne 23. června 2020 (ve věci týkající se zpravodajského portálu novinky.cz) dosavadní výkladový postup obecných soudů odmítl jako protiústavní a zavedl tzv. „obecné pravidlo mediálního práva“, jímž vyplnil popsanou mezeru v právu. Podle ústavního soudu je nutné vztáhnout povinnost odpovědi a dodatečného sdělení vydavatelů dle tiskového zákona analogicky i na servery internetového zpravodajství.
V praxi českých advokátních kanceláří nejsou případy, kdy byl klient umístěním nevhodného sdělení do internetových médií poškozen, nijak výjimečné. Nález Ústavního soudu tak otevírá zcela novou cestu, jak pro klienta, jehož čest, důstojnost nebo soukromí bylo dotčeno, zajistit spravedlivou satisfakci, jíž by se při striktním výkladu tiskového zákona jinak nedomohl. Současně bude zajímavé sledovat, zda a případně do jaké míry citované rozhodnutí Ústavního soudu podnítí legislativní změnu tiskového zákona ve prospěch rozšíření použitelnosti zmiňovaných právních institutů obrany i na prostředí internetu.
