Akceptace hotovosti obchodníky – povinnost, nebo volba?

S rozšířením moderních technologií se bezhotovostní platby stávají neoddělitelnou součástí našich životů nejen při nákupech na internetu, ale také v kamenných obchodech. Bezhotovostní způsob úhrady je mnohdy preferován i samotnými obchodníky a stále častěji se tak setkáváme se situacemi, kdy je hotovost odmítána a zákazníci nemají jinou možnost, než v daném zařízení zaplatit bezhotovostně. Jak se na tyto situace dívá zákon? A hrozí za neakceptování hotovosti postih?

Platba kartou je bezesporu praktická nejen pro většinu obchodníků, ale i pro samotné zákazníky. Ti si tak nemusí lámat hlavu s tím, zda u sebe mají dostatek hotovosti anebo kde najdou nejbližší bankomat, ve kterém si mohou peníze vybrat.Rychlé bezhotovostní platby jsou pak preferovány zejména v situacích, kdy je třeba v krátkém časovém intervalu odbavit velké množství zákazníků, například při kulturních akcích jako jsou hudební festivaly, koncerty nebo stále oblíbenější food eventy.

V Česku současně přibývá samoobslužných zařízení v podobě prodejen, čerpacích stanic či automyček. Jejich provoz zpravidla funguje 24 hodin 7 dní v týdnu a není zde většinu času přítomna obsluha, která by mohla zákazníky bezprostředně kontrolovat či jim asistovat s placením. I proto provozovatelé takových zařízení často zavádí opatření, v rámci kterých umožňují platit nákup či službu pouze bezhotovostně. Důvodů pro takové rozhodnutí může být samozřejmě několik, například předejití případným krádežím hotovosti či technickým problémům s vracením hotovosti nebo jednodušší evidence tržeb.

V souvislosti s těmito situacemi logicky vyvstávají otázky, zda odmítáním hotovosti nedochází k porušení zákona. Nejistota ohledně této problematiky však nepanuje pouze mezi odbornou veřejností. Jak si totiž ukážeme dále v tomto příspěvku, ani státní orgány nejsou v této otázce zajedno.

Jak je to se zákonnou úpravou?

Zákon č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů, ve svém § 16 odst. 1 stanovuje, že platné bankovky a mince jsou zákonnými penězi při všech platbách na území České republiky. V tomto kontextu je však vhodné podotknout, že se jedná o velmi obecné ustanovení, které pouze deklaruje platnost českých platebních prostředků v reakci na poptávku po právní úpravě v době po založení samostatné České republiky.

Zmíněné ustanovení dále rozvádí § 5 zákona č. 136/2011 Sb., o oběhu bankovek a mincí, ve znění pozdějších předpisů („ZOBM“), dle kterého je každý povinen přijmout tuzemské bankovky a mince bez omezení, ledaže je ze zákonných důvodů oprávněn je odmítnout. Těmito zákonnými důvody jsou především odmítnutí neplatných či pamětních bankovek a mincí. Zákon však již nestanovuje, zda se jedná o výčet konečný, jak by se mohlo na první pohled jevit, nebo zda jej lze rozšířit i na některé další situace, což je hlavním úskalím celého problému. Situaci navíc nepřidává ani fakt, že se na výkladu zákona neshodnou ani klíčové státní orgány.

Odlišný postoj České národní banky a Ministerstva financí

Odlišné názory zastává především Česká národní banka („ČNB“) a Ministerstvo financí, tedy dva klíčové státní orgány v oblasti dohledu nad finančním trhem.

ČNB vykládá text zákona striktně a ve svých vyjádřeních[1] dovozuje, že obchodníci obecně nemohou odmítat platby v hotovosti, vyjma případů taxativně vyjmenovaných v § 5 odst. 2 ZOBM. 

Na druhou stranu, ČNB mimo zákonnou úpravu dovozuje výjimku pro obchody uzavírané distančním způsobem, a to s odkazem na skutečnost, že u tohoto typu obchodů je často i samotné plnění smlouvy prováděno distančně; chybí zde tedy osoba, která by mohla hotovostní platby odbavit – přijmout hotovost, případně vrátit přeplatek. Typicky jde o internetové prodeje na e-shopech nebo na online platformách. Jakkoliv se lze s tímto názorem ČNB ztotožnit, představuje prolomení taxativnosti výčtu § 5 odst. 2 ZOBM, který ČNB na jednu stranu dovozuje, ale současně z něj nad rámec zákonné úpravy dovozuje výjimky. 

Výše popsaný rozpor v argumentaci ČNB považujeme za poněkud nešťastný v kontextu odmítavého postoje ČNB vůči omezení hotovostních plateb v rámci dalších typů samoobslužných provozoven, kde by tento krok s ohledem na absenci personálu měl rovněž logické opodstatnění. 

Naopak Ministerstvo financí zastává názor, že ze zákona přímo nevyplývá bezvýjimečná povinnost každého přijímat hotovost.[2] Omezení hotovostních plateb je dle ministerstva přípustné na základě zásady smluvní svobody, kdy je v souladu se základními zásadami soukromého práva ponecháno na vůli stran, aby si svobodně ujednaly smlouvu a určily její obsah. Pokud se tedy obchodník dohodne se zákazníkem na podmínce, že cena zboží či služby bude hrazena bezhotovostně platební kartou, potom tato skutečnost dle ministerstva představuje důvod pro odmítnutí hotovosti.

Nicméně je potřeba vždy zachovat transparentnost v tom smyslu, že obchodník by měl zákazníka dopředu o neakceptaci hotovosti alespoň obecně informovat. O jakou formu či způsob informování by se mělo jednat, již není z vyjádření ministerstva zřejmé. Z povahy věci však bude záležet vždy na konkrétním případě, resp. na způsobu sjednání konkrétního smluvního vztahu – pokud zákazník například před vstupem do provozovny ve svém mobilním zařízení vyjadřuje souhlas s obchodními podmínkami, ve kterých je toto uvedeno, pak je vhodné uživatele na tuto skutečnost upozornit i přímo v prodejně (například ve formě přehledné, čitelné a dostatečně velké cedule ve výloze prodejny). Toto upozornění je současně potřeba učinit ještě před čerpáním dané služby – podle charakteru konkrétní služby může být praktické čerpání daných služeb podmínit jejich předplacením (např. u čerpacích stanic si zákazník nejprve předplatí konkrétní částku, následně natankuje a nevyužitá blokace na bankovní kartě je poté automaticky zrušena).

Sankce za odmítnutí hotovosti?

Právní nejistotu prohlubuje i skutečnost, že zákon nyní nestanovuje žádné sankce za odmítání hotovostních plateb. Z vyjádření Ministerstva financí i ČNB shodně vyplývá, že ani jeden z těchto orgánů nedisponuje sankčními nástroji, prostřednictvím kterých by mohli nepřijímání hotovosti postihovat. Pokud by tedy bylo soudem dovozeno, že odmítání hotovosti je nezákonné (tzn. byl by potvrzen dosavadní postoj ČNB), pak stát nemá jak vymáhat dodržování zákona, což vede k oslabení celé zákonné úpravy.

Jak poznamenává ČNB, neakceptace hotovosti by mohla teoreticky představovat trestný čin ohrožování oběhu tuzemských peněz podle § 239 odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, jehož skutková podstata spočívá v odmítání tuzemských peněz bez zákonného důvodu. O takový případ však z našeho pohledu velmi pravděpodobně nepůjde, neboť ve zmíněných případech nedochází k neakceptaci tuzemských peněz jako takových, ale pouze hotovosti, jaké jedné z jejich forem. V opačném případě by tuto skutkovou podstatu musela naplňovat rovněž daleko početnější skupina obchodníků, kteří ve svých provozovnách akceptují pouze platby v hotovosti.

Ústavní právo na placení v hotovosti

V kontextu tohoto příspěvku je dobré zmínit, že v minulosti se objevily snahy o ústavní zakotvení práva na placení v hotovosti. Poslední návrh[3] byl předložen v Senátu koncem loňského roku, přičemž dle jeho navrhovatelů má být právo platit bankovkami a mincemi zakotveno na ústavní úrovni jako jeden z projevů práva být off-line, tedy vykonávat svá práva a povinnosti osobně ve smyslu fyzické přítomnosti. V tuto chvíli nelze s jistotou říci, jak projednávání návrhu dopadne, v minulosti však byly všechny obdobné návrhy v různých fázích legislativního procesu smeteny ze stolu. Neočekáváme tedy, že k prosazení tohoto návrhu v nejbližší době dojde.

Závěr

Jak je patrné, ohledně nepřijímání plateb v hotovosti panuje v českém právním prostoru nejistota. Tato nejistota negativně ovlivňuje jak obchodníky, tak i samotné zákazníky, kteří si nejsou jisti, s jakou formou úhrady mají či mohou legitimně počítat. 

Výklad Ministerstva financí, preferující smluvní volnost stran, z našeho pohledu mnohem lépe reflektuje momentální situaci ve společnosti a zajišťuje možnost přizpůsobit se novým trendům v oblasti plateb. Zavedení čistě bezhotovostních plateb v bezobslužných zařízeních přitom významně zjednodušuje nejen transakce mezi obchodníkem a zákazníky, ale přináší výhody i pro samotný stát v podobě snížení rizika daňových úniků. 

Lze přitom očekávat, že s rozvojem větší automatizace a digitalizace každodenních procesů bude přibývat provozů, ve kterých přestanou hotovostní platby pro všechny zúčastněné postrádat smysl. Nezbývá proto než doufat, že bude poptávka po vhodné právní úpravě či alespoň názorové shodně mezi klíčovými státními orgány vyslyšena a obchodníkům bude zřejmé, jakým způsobem a za jakých podmínek mohou platební transakce se zákazníky realizovat.

Pokud jste ve svém podnikání narazili na nějaký podobný problém či nejasnost, velmi rádi s Vámi vše probereme. Neváhejte se na nás obrátit i v dalších právních či daňových oblastech.