Připravovaná implementační novela občanského zákoníku

Potřeba hlubší digitalizace (nejen) spotřebitelského prostředí rezonovala Evropou již od konce roku 2014, kdy se cíle Digitálního programu pro Evropu zdály být v podstatě naplněny. Minimální pokrok však vykazovaly oblasti evropského on-line prodeje a online nákupu. V návaznosti na toto zhodnocení začala Evropská komise, v čele s tehdejším předsedou Jeanem-Claudem Junckerem, pracovat na nové strategii. Výsledek tohoto snažení spatřil světlo světa v květnu roku 2015 jako Strategie pro jednotný digitální trh v Evropě. Plán a cíle byly následovné:

a)  zlepšit přístup k digitálnímu zboží a službám (online nákupy za stejných podmínek jako v domovském státě);

b)  vytvořit vhodné prostředí pro rozvoj digitálních sítí a služeb (např. snížit rozdíly mezi systémy autorských práv v jednotlivých členských státech a nastavit ochranu soukromí na internetu); a

c)  maximalizovat růstový potenciál digitální ekonomiky (požadavek volného pohybu dat po celé Unii nebo digitalizace veřejné správy, zdravotnictví, dopravy či energetiky).

V souladu s touto strategií předložila Evropská komise v prosinci téhož roku návrh dvou směrnic, jejichž cílem bylo sjednocení práv spotřebitele z vadného plnění a zajištění stejných práv spotřebitelům v rámci celé Unie. Nastavením minimálního standardu práv spotřebitele pak Evropská komise sledovala mj. posílení evropského přeshraničního obchodu.

Návrhy byly po čtyřech letech projednávání přijaty v podobě směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/770 ze dne 20. května 2019 o některých aspektech smluv o poskytování digitálního obsahu a digitálních služeb („směrnice o digitálním obsahu a službách“) a směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/771 ze dne 20. května 2019 o některých aspektech smluv o prodeji zboží, o změně nařízení (EU) 2017/2394 a směrnice 2009/22/ES a o zrušení směrnice 1999/44/ES („směrnice o smlouvách o prodeji zboží“).

Práva z vadného plnění tak měla být s účinností od 1. ledna 2022 v jednotlivých členských státech nově aplikovatelná např. i na tzv. chytré výrobky, které obsahují určitý digitální prvek a které bývají propojeny online. Účinnost právního předpisu, kterým by se výše zmíněná pravidla implementovala do českého právního řádu, je však zatím v nedohlednu, jelikož čeští zákonodárci dosud návrh takového právního předpisu neprovedli ani příslušným procesem v rámci Poslanecké sněmovny. Sněmovní tisk č. 994/0, který vláda 2. září 2020 předložila Poslanecké sněmovně a který se před koncem minulého volebního období nepodařilo pro nepříznivou koaliční situaci úspěšně schválit, dosud vyčkává, až bude organizačním výborem znovu zařazen na pořad jednání Poslanecké sněmovny.

Přestože však v České republice nemáme směrnice dosud implementované, může se za splnění konkrétních podmínek spotřebitel dovolávat svých jasných a nepodmíněných práv vyplývajících ze směrnic, především prostřednictvím eurokonformního výkladu příslušných vnitrostátních pravidel. Z tohoto důvodu uvádíme alespoň základní výčet nejzásadnější práv stanovených těmito směrnicemi:

Směrnice o digitálním obsahu a službách

1. digitální obsah nebo digitální služba musí mít mimo jiné vlastnosti a výkonnostní parametry, které jsou obvyklé pro digitální obsah či digitální služby stejného druhu a které obchodník případně veřejně prohlásil, zejména v reklamě;
2. digitální obsah nebo digitální služba musí být poskytnuty s veškerým příslušenstvím a pokyny;
3. digitální obsah nebo digitální služba musí být v souladu se zkušební verzí nebo poskytnutým náhledem;
4. spotřebitel musí být informován o aktualizacích digitálního obsahu nebo digitální služby;
5. pokud např. porušení práva duševního vlastnictví třetí osoby brání nebo omezuje použití digitálního obsahu nebo digitální služby, bude mít spotřebitel právo na nápravu, případně bude spotřebitel oprávněn odstoupit od smlouvy nebo bude tato smlouva neplatná;
6. za plnění těchto a dalších povinností bude obchodník odpovídat alespoň po dobu dvou let po poskytnutí digitálního obsahu nebo digitální služby a případně v průběhu jejich nepřetržitého poskytování;
7. důkazní břemeno o poskytnutí digitálního obsahu nebo digitální služby v souladu s právními předpisy, resp. smlouvou, nese obchodník, pokud neprokáže, že digitální prostředí spotřebitele není kompatibilní s technickými požadavky, o nichž spotřebitele srozumitelně informoval;
8. pokud nebyl digitální obsah nebo digitální služby poskytnuty v souladu s právními předpisy, resp. smlouvou, bude mít spotřebitel nárok buď na poměrné snížení ceny nebo na ukončení smlouvy;
9. vrácení platby v důsledku uplatnění nároku spotřebitele na snížení ceny nebo práva ukončit smlouvu se provede bez zbytečného odkladu, ale nejpozději do 14 dnů od takového oznámení, a to prostřednictvím stejného platebního prostředku jakého využil spotřebitel a bez poplatků; a
10. obchodník bude oprávněn upravit digitální obsah nebo digitální službu i nad rámec toho, co je nezbytné pro zachování digitálního obsahu nebo digitální služby, a to umožní-li to smlouva a půjde-li o úpravu bez dodatečných nákladů pro spotřebitele; případně je spotřebitel oprávněn ukončit smlouvu.

Směrnice o smlouvách o prodeji zboží

1. zboží musí být vhodné pro konkrétní účel, pro nějž ho spotřebitel požaduje, o kterém spotřebitel prodávajícího informoval a s nímž prodávající souhlasil, případně musí být vhodné k účelům, pro které by se zboží stejného druhu obvykle použilo;
2. zboží musí odpovídat vzorku nebo modelu, který prodávající spotřebiteli poskytl;
3. zboží musí být dodáno spolu s takovým příslušenstvím, v obalu atp., které může spotřebitel rozumně očekávat;
4. zboží musí mít kvalitu a další vlastnosti, které jsou obvyklé pro zboží stejného druhu, které může spotřebitel rozumně očekávat anebo které obchodník případně veřejně prohlásil, zejména v reklamě;
5. spotřebitel musí být informován o aktualizacích zboží;
6. pokud např. porušení práva duševního vlastnictví třetí osoby brání nebo omezuje použití zboží, bude mít spotřebitel právo na nápravu, případně bude spotřebitel oprávněn odstoupit od smlouvy nebo bude tato smlouva neplatná;
7. prodávající bude odpovídat alespoň po dobu dvou let od dodání zboží; pokud jde o zboží s digitálními prvky a kupní smlouvou bude zajištěno také jejich nepřetržité poskytování, bude prodávající odpovídat i za digitální obsah nebo digitální službu, a to do dvou let od okamžiku dodání zboží s digitálními prvky a případně v průběhu nepřetržitého poskytování digitálního obsahu nebo digitální služby;
8. projeví-li se v průběhu jednoho roku od okamžiku dodání zboží jeho vada, považuje se za vadu, která existovala již v okamžiku dodání zboží;
9. pokud nebylo zboží dodáno v souladu s právními předpisy, resp. smlouvou, bude mít spotřebitel nárok buď na poměrné snížení ceny nebo na ukončení smlouvy; důkazní břemeno ohledně takového nesouladu nese prodávající;
10. spotřebitel má právo odepřít platbu jakékoli nesplacené části ceny nebo její části do té doby, než prodávající splní své povinnosti; a
11. pro případ opravy nebo výměny zboží, jej prodávající převezme na vlastní náklady; součástí opravy nebo výměny je též odinstalace a opětovná instalace opraveného, resp. náhradního zboží.

Závěr

Výčet všech těchto práv spotřebitelů a s ním související výčet povinností zejména výrobců digitálního obsahu dává tušit, že kýžené přijetí novely občanského zákoníku, která tato pravidla zakotví i do právního řádu České republiky, bude nutně představovat nemalou změnu chování významné části českých, ale i v České republice pouze podnikajících, subjektů. Nyní můžeme pouze netrpělivě vyčkávat, jaká specifika nám český zákonodárce v této implementační novele nadělí!