Dekorativní pozadí stránky

Česká a slovenská slevová regulace – co je stejně a co jinak?

Česká a slovenská slevová regulace – co je stejně a co jinak?

Nová pravidla slevové regulace, která byla přijata s cílem chránit spotřebitele před „falešnými“ slevami a manipulací s cenami, jsou stále aktuálním a diskutovaným tématem. Zatímco v České republice jsou účinná už téměř dva roky, slovenské společnosti se musely připravit až letos v červenci. Pro české podnikatele, kteří působí na obou trzích, může být tato dvojitá legislativní změna výzvou, ale i příležitostí. V našem článku odhalíme, jak se liší přístup zákonodárců a kontrolních orgánů v obou zemích a jak se na tyto odlišnosti mohou společnosti připravit. 

Určování výše slevy

Z naší praxe víme, že mezi prodejci je nejdiskutovanější otázkou, jak správně určit (procentuální) výši slevy, která je uvedena v reklamě nebo na cenovkách. Někteří prodejci plní svou informační povinnost tak, že ke stávajícím cenám přidávají dovětek s informací o nejnižší ceně za posledních 30 dní a výši slevy nadále určují z ceny, která platila bezprostředně před poskytnutím slevy. Jiní naopak interpretují svou informační povinnost přísněji a stanovují výši slevy výhradně s odkazem na nejnižší cenu za posledních 30 dnů.

Česká obchodní inspekce k této otázce uvádí, že v žádném případě nelze akceptovat, aby byla výše slevy určená z jiné ceny než té nejnižší ceny, za kterou bylo zboží nabízeno a prodáváno v době 30 dnů před jejím poskytnutím.[1] Určování výše slevy s odkazem na cenu, která platila bezprostředně před poskytnutím slevy, je považováno za porušení zákona o ochraně spotřebitele a my víme, že je ze strany ČOI poměrně přísně sankcionováno. Obdobný přístup k této problematice zaujaly i slovenské dozorové orgány (SOI), které za předchozí cenu považují nejnižší cenu během 30 dnů před poskytnutím slevy a z této ceny musí být vypočítána i sleva zboží.[2]

Otázkou určování slev se ostatně před pár dny zabýval i Soudní dvůr Evropské unie („SDEU“) ve věci ALDI.[3] SDEU uzavřel, že výše slevy musí být vždy vypočtena z nejnižší ceny, za kterou se dané zboží prodávalo v období 30 dnů. Tímto rozhodnutím SDEU unifikoval přístup kontrolních orgánů jednotlivých členských států. Lze tak shrnout, že poskytuje-li prodávající slevu, její výši je nutné určit výhradně z nejnižší ceny, za kterou zboží v posledních 30 dnech před poskytnutím slevy nabízel a prodával.  

Zákon výslovně nezakazuje uvádět další cenové údaje, jako jsou doporučená maloobchodní cena nebo cena, která platila bezprostředně před poskytnutím slevy. Jakýkoli další cenový údaj však musí být prezentován tak, aby neodváděl pozornost od nejnižší ceny za posledních 30 dní. České dozorové orgány se na plnění této povinnosti pečlivě zaměřují, což potvrzuje i nedávné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.[4]

Dlouhotrvající slevy

V poslední době se stále více diskutuje o problematice dlouhotrvajících slev a jejich vlivu na spotřebitelské chování. Ačkoliv byl zákaz nepřiměřeně dlouhých slevových akcí v platnosti již před implementací směrnice Omnibus,[5] přijetí nové slevové regulace přineslo zvýšení jejího vymáhání. Na základě našich zkušeností se totiž ukazuje, že při posuzování dodržování povinnosti informovat o nejnižší ceně za posledních 30 dní se dozorové orgány často zaměřují také na délku trvání nabízené slevy.

V České republice i na Slovensku je prosazován přístup, že sleva se váže na kratší, časově ohraničené období, během něhož prodávající nabízí výrobek za zvýhodněnou cenu. Pokud by byla sleva poskytována po delší dobu (například několik měsíců), již by se o slevu v pravém slova smyslu nejednalo, což by mohlo představovat zakázanou nekalou obchodní praktiku. Přiměřenost délky trvání slevové akce se ale vždy určí až v porovnávání s obdobím, během něhož se zboží prodávalo za plnou cenu, případně také s ohledem na druh prodávaného zboží.

Na Slovensku byla navíc výslovně stanovena výjimka pro prodej posledních kusů zboží, které mohou být ve slevě až do jejich úplného vyprodání. Povinností prodávajícího je však v tomto případě důvěryhodně prokázat dozorovému orgánu, že důvodem snížení ceny je právě doprodej posledních kusů zboží a že tyto kusy již nebudou v budoucnu naskladněny. Pokud se dozorový orgán s poskytnutým vysvětlením obchodníka ztotožní, může být tato skutečnost zohledněna při posuzování, zda se jedná o nekalou obchodní praktiku či nikoliv. K uvedenému výkladu slovenského ministerstva doplňujeme, že obchodníci by měli v každém případě pro usnadnění odůvodnění dlouhotrvajících slev jasně a transparentně informovat spotřebitele o tom, že se jedná o snížení ceny za účelem výprodeje posledních kusů daného zboží.

Prodej zboží s vadou

Další výjimkou, k níž obě země přistupují stejně, je výjimka při prodeji vadného zboží. Dozorové orgány uvádí, že by nebylo důvodné požadovat po prodávajících, aby v případě oznámení o snížení ceny zboží z důvodu existence vady uváděli i nejnižší cenu, za kterou bylo v období 30 dní před slevou předmětné zboží prodáváno bez vady. Slovenské ministerstvo však v této souvislosti v rámci svých pokynů dále doplňuje, že pokud dojde k dalšímu následnému zlevňování konkrétního zboží prodávaného s vadou, měl by prodejce uvést jako předchozí cenu nejnižší cenu, za kterou bylo dané konkrétní vadné zboží prodáváno v období 30 dní před tímto dalším snížením ceny.

S obdobným výkladem jako zastává slovenské ministerstvo jsme se v České republice doposud nesetkali. Nicméně lze předpokládat, že se k obdobnému přístupu mohou přiklonit i české dozorové orgány.

Prodej potravin

Informační povinnost při oznamování slev v obou zemích se nevztahuje na výrobky, které podléhají rychlé zkáze, nebo na výrobky s krátkou dobou spotřeby. Rozdíl v přístupu k této výjimce je však v obou jurisdikcích markantní. České dozorové orgány uplatňují poměrně restriktivní přístup a tuto výjimku vztahují pouze na výrobky označené datem spotřeby („spotřebujte do“) a na výrobky určené k okamžité spotřebě, které nemusí být označeny datem spotřeby. České dozorové orgány však tuto výjimku již nepřipouštějí pro výrobky označené datem minimální trvanlivosti.

Naopak slovenské ministerstvo v rámci pokynů zaujalo méně restriktivní přístup a připustilo využití výjimky jak pro výrobky podléhající rychlé zkáze, tak i pro výrobky označené datem minimální trvanlivosti. Pokyny slovenského ministerstva uvádí, že v případě potravin označených datem minimální trvanlivosti je nutné posuzovat vždy individuálně, zda se jedná o zboží podléhající rychlému zhoršení kvality nebo zkáze. Za takovéto zboží by měly být považovány zejména potraviny s datem minimální trvanlivosti do 60 dnů. Nicméně, i potraviny s datem minimální trvanlivosti přesahujícím 60 dní mohou být považovány za zboží podléhající rychlému zhoršení kvality nebo zkáze, pokud se jedná o druhy potravin, které jsou jinými výrobci běžně označovány datem spotřeby (např. máslo). I v tomto případě bude na prodávajících, aby prokázali, že konkrétní zboží skutečně podléhá rychlé zkáze, a tudíž je něj možné na něj výjimku aplikovat. 

Závěr

Jak vyplývá z výše uvedeného, ne vždy se totiž české a slovenské dozorové orgány svým výkladem právních pravidel zcela shodují a v každé zemi tak mohou platit odlišná pravidla. V případě, že podnikatel působí jak na českém, tak slovenském trhu, je nutné sledovat výkladovou praxi příslušných dozorových orgánů v obou zemích.

Související články