Ústavní soud svým nálezem sp. zn. II. ÚS 671/21 z 28. června 2021 změní dosavadní soudní praxi. Soudy při obdržení elektronického dokumentu totiž systematicky neinformovaly jeho odesílatele, když nešlo automaticky vyhodnotit platnost podpisu. S odstupem času pak odesílatel mohl být zaskočen, že soud k jeho podání nepřihlíží, když při následné ruční kontrole podpisu soudním úředníkem zjistí, že podání není podepsáno řádně (platným elektronickým podpisem).
V praxi se tedy stávalo, že odesílatel sám či prostřednictvím svého advokáta soudu zaslal elektronický dokument, který musel podle zákonného požadavku podepsat tzv. uznávaným elektronickým podpisem (jednoduše řečeno elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu). Do několika minut přišlo odesílateli automatické potvrzení podatelny soudu o doručení podání a za dalších pár minut záznam o ověření podání. Z něho nicméně neplynulo, zda elektronický podpis bylo možné automaticky ověřit či nikoli. Odesílatel byl pouze informován o předání podání ke zpracování a přiřazení spisové značky. Běžný odesílatel se tak mohl celkem legitimně domnívat, že soud jeho podání přijal jako řádné a bezvadně podepsané. I přesto však v rámci dalšího zpracování podání mohlo dojít ke zpochybnění elektronického podpisu soudem; k původnímu podání se pak pro jeho vadu nepřihlíželo.
Tuto praxi ústavní soud označil za protiústavní (nepřípustné) odepření spravedlnosti. České soudy jako veřejnoprávní původci (dle zákona o archivnictví a spisové službě) jsou (a vždy byly) povinny informovat odesílatele o výsledku ověření platnosti uznávaného elektronického podpisu, a to i když probíhá automaticky spisovou službou. Nesplní-li soud povinnost informovat odesílatele o tom, že podání, jímž se domáhá soudní ochrany, je opatřeno elektronickým podpisem, jehož platnost nelze automaticky ověřit, porušuje jeho právo na soudní ochranu dle Listiny základních práv a svobod.
V předmětném případě bylo pikantní, že se jednalo o návrh na vydání elektronického platebního rozkazu na formuláři zveřejněném Ministerstvem spravedlnosti, který advokát prokazatelně podepsal platným uznávaným elektronickým podpisem a který po připojení podpisu nelze jakkoli změnit a je možné jej v zásadě pouze po podpisu odeslat. Proto byl advokát překvapen pozdějším sdělením soudu, že jeho elektronický podpis není platný, neboť dokument byl po aplikování podpisu změněn nebo poškozen. Pokud by advokát v den odeslání zjistil, že elektronický podpis byl vyhodnocen jako neplatný/neověřitelný a k návrhu nebude přihlíženo, mohl by podniknout další kroky (např. učinil podání znovu či jinou cestou).
Ústavní soud proto zakázal dotčenému soudu pokračovat v porušování výše zmíněného základního práva a přikázal obnovit stav před jeho porušením způsobem dle uvážení daného soudu. Na případná nová podání daného advokáta ve věci se má nahlížet tak, jako by v den podání jeho původního návrhu skutečně obdržel zprávu o výsledku (negativního) automatického ověření elektronického podpisu a reagoval na ni.
Dle našeho názoru se tedy soudy i další veřejnoprávní původci mohou stát další cestou, jak si ověřovat platnost (uznávaného) elektronického podpisu. Sice se bude jednat o možnost složitější než ověření běžnými způsoby, neboť by se mělo vždy jednat o podpis na jakémkoli typu podání, ale na druhou stranu bude výsledek v daný čas plně relevantní pro využití daného elektronického podpisu vůči jakémukoli veřejnoprávnímu původci. Zbývá jen doufat, že soudy (a pravděpodobně i další veřejnoprávní původci) urychleně upraví výkon své spisové služby a že si z nich poté občané (či odborná veřejnost tak trochu na truc) neudělají další metodu ověřování elektronických podpisů.
