Nejvyšší správní soud dne 20. 10. 2021 vydal rozhodnutí sp. zn. 1 Afs 369/2020–54 ke kasační stížnosti vůči rozhodnutí Městského soudu v Praze, ve kterém soud řešil spor společnosti provozující pivovar a Celního úřadu pro hlavní město Prahu.
Konkrétně v tomto sporu příslušníci Celního úřadu v roce 2019 při kontrole dodávky, která vezla pivo z pivovaru, neakceptovali doklad o převodu z daňového skladu do volného oběhu, tzv. převodku, kterou předložil řidič v elektronické podobě na mobilním telefonu a dožadovali se dokumentace v listinné podobě.
Podle Celního úřadu nestačilo doklady o převodu piva „pouze ukázat“ správci daně na obrazovce mobilního telefonu, neboť je Celní úřad nemůže v takovém případě od kontrolované osoby převzít a zkontrolovat jejich obsah, případně pořídit kopie nebo jej v určitých situacích zajistit. Celní úřad tvrdil, že kontrolovaná osoba neprokázala, že kopie převodek v elektronické podobě byly dopravovány spolu s vybranými výrobky v každém okamžiku jejich přepravy.
Z výše uvedených důvodů tak Celní úřad při kontrole konstatoval, že bez chybějících dokladů bylo pivo ve vozidle převáženo v množství přesahujícím osobní spotřebu. Případ se po neúspěšném odvolání dostal k Městskému soudu v Praze, který pivovaru vyhověl a rozhodnutí Celního úřadu zrušil.
Nejvyšší správní soud se v odůvodnění rozsudku ke kasační stížnosti ztotožnil s názorem Městského soudu a nad rámec rozhodnutí. Konstatoval, že v situaci, kdy se zákonodárce z rozumných důvodů rozhodne trvat na listinné podobě dokladů předkládaných při kontrole, může zpřísnit požadavky na podobu dokumentů. Aktuálně ale daňový řád v tomto konkrétním případě nestanovuje žádné požadavky na listinou podobu dokladů o převodu. V opačném případě, kdy zákon požadavky na podobu písemnosti neobsahuje, je nutné podle rozsudku zohlednit technologický a společenský pokrok.
Nejvyšší správní soud uzavřel, že právo je zapotřebí vykládat tak, aby reflektovalo potřeby ekonomické a společenské reality; nesmí tomu být naopak. Lpění na listinné podobě dokumentů v situaci, kdy to není pro naplnění účelu právní úpravy nezbytné, je podle názoru Nejvyššího správního soudu přepjatě formalistické. Předložil-li kontrolovaný v průběhu kontroly Celního úřadu fotografie převodek v mobilním telefonu, mohli podle rozsudku zasahující příslušníci přepravované zboží identifikovat stejně dobře, jako by měli k dispozici listinnou verzi předmětného dokumentu.
K výhradám Celního úřadu ohledně nutnosti doložení dokumentů v každém okamžiku Nejvyšší správní soud podotkl, že lze předpokládat, že elektronická verze dokumentů zboží doprovázela v každém okamžiku přepravy stejně jako by tomu bylo v případě jeho listinné podoby.
Závěry Nejvyššího správního soudu lze považovat za rozumné a skutečně odpovídající ekonomické a společenské realitě. Je samozřejmě dobře, že statní správa byla upozorněna na limity svých pravomocí a zjevnou neznalost současné právní úpravy (dle čl. 46 nařízení eIDAS totiž „elektronickému dokumentu nesmějí být upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu“).
Budeme doufat, že se podobný pohled na elektronickou podobu dokumentů bude postupně rozšiřovat napříč státní správou a že i soudy nižších stupňů budou tento pohled sdílet ve svých budoucích rozhodnutích. Stejně tak doufáme, že již brzy zaujme Nejvyšší soud svůj názor na liberální povahu elektronického podpisu v nařízení eIDAS.
