Práva startupu k předmětům práv duševního vlastnictví se odvíjí primárně od toho, jaká osoba příslušný výstup pro startup vytvořila. Výstupem myslíme například software, marketingové materiály, designy, fotografie nebo například webové stránky.
Pokud se jedná o zaměstnance anebo jednatele startupu, nabývá startup k takovým předmětům potřebná práva duševního vlastnictví zpravidla již na základě zákona (jako k tzv. zaměstnaneckému dílu). Náležitou smluvní úpravu zaměstnaneckých děl v pracovní anebo manažerské smlouvě přesto považujeme za tržní best practice – snižuje totiž výkladové problémy ohledně toho, zda příslušná osoba vytvořila dílo při práci pro startup anebo nikoli.
Složitější situace nastává u dodavatelů startupu (typicky programátoři pracující na „IČO“), kde je práva duševního vlastnictví nutné adekvátně smluvně podchytit. Zejména pokud je součástí plnění dodavatele i duševní vlastnictví třetích stran. Při nedostatečné smluvní úpravě totiž hrozí riziko, že startup od předmětného dodavatele potřebná práva duševního vlastnictví nezíská anebo je bude muset složitě prokazovat, popř. i vysoudit. Vše lze samozřejmě řešit různými dodatky či narovnáními, ale takový postup nemusí být vždy možný. Stává se, že dodavatel informovaný o rostoucí tržní hodnotě startupu nebo avízům o jeho brzkém prodeji začne vznášet nepřiměřené požadavky. Někteří dodavatelé také často bez řádného vysvětlení nebo i v rozporu se smlouvou použijí nepřenositelné řešení globálních společností s „take it or leave it“ licenčními podmínkami, kde jakákoli změna prakticky nepřichází v úvahu.
V neposlední řadě je nutné brát v potaz i samotné společníky, kteří často poskytují své vstupy startupu bez smluvního ujednání (typicky registrace doménových jmen jménem společníka). Na tyto případy by měla pamatovat primárně smlouva mezi společníky (SHA), popř. samostatná smlouva mezi společníkem a startupem, aby práva startupu byla nepochybná. Ze zkušenosti víme, že v případě sporů mezi společníky je právě duševní vlastnictví často hlavním problémem, jehož řešení může být časově i finančně nákladné a tyto interní spory často brzdí startupy v další expanzi.
Tuto problematiku lze demonstrovat na praktickém příkladu, typicky při zvažovaném vstupu investora do startupu. Startup od bývalého dodavatele/společníka nezíská dostatečnou licenci (má licenci pouze k autorským dílům, nikoli však již k databázím), což zjistí až při vyjednávání investice s investorem. V takovém případě startup musí kontaktovat dodavatele/společníka s prosbou o zajištění práv k dodanému plnění (což nemusí být možné) anebo akceptovat přísnější podmínky v investiční dokumentaci (typicky prohlášení, záruky a indemnity). V krajním případě nelze vyloučit, že nedostatečná práva startupu ke klíčovému duševnímu vlastnictví mohou vést i ke zmaření investice. S takovým výsledkem jsme se setkali i v tak banální věci jakou bylo nedostatečně právně podchycené logo společnosti a jejích produktů nebo u nevyjasněného autorství ke klíčovému software, který startup používal pro svoji obchodní činnost.
Systematická a včasná úprava práv startupu k duševnímu vlastnictví třetích osob je nezbytnou součástí každodenní činnosti startupu, kterou se nevyplácí podceňovat. Pokud jste se podobnými problémy v praxi setkali nebo je aktuálně řešíte, nebojte se nás oslovit. Veškeré otázky a problémy s Vámi rádi kdykoli probereme.
