Auta a fotbal za soutěžním zrcadlem (Přehled soutěžních událostí za červenec 2021)

Říká se, že léto bývá na zajímavé události chudé. V soutěžním právu to však neplatí, zase jsme měli z čeho vybírat. Tentokrát jsme si říkali, co by mohlo být během léta pro čtenáře zajímavé a přitom spojené s létem. Pro některé k tomu jistě patří auta, kterými se houfně přepravujeme na dovolené. Při startu nové fotbalové sezóny jsme nemohli opomenout soutěžní zprávy ze světa fotbalu.

AdBlue: první pokuta čistě za omezování technologického vývoje

Evropská komise (EK) uložila německým automobilovým výrobcům pokutu v celkové výši 875 mil. EUR za kartelovou dohodu. Ta se týkala vývoje technologie selektivní katalytické redukce (SCR), která eliminuje škodlivé emise oxidů dusíku (NOx) z osobních automobilů se vznětovými motory vstřikováním močoviny (jinak také AdBlue) do proudu výfukových plynů. Cílem výrobců automobilů byla, podle EK, eliminace soutěže v oblasti čištění emisí – výrobci se domluvili, že nepůjdou dále, než je zákonem striktně vyžadováno. Podle EK se zejména domlouvali na velikosti a typu AdBlue nádrží a na průměrné odhadované spotřebě AdBlue. Pokutu si mezi sebou rozdělili Volkswagen Group (502 mil. EUR) a BMW (373 mil. EUR), třetí společnosti (Daimler) byla pokuta odpuštěna za to, že kartel oznámila. Daimler se tak měl vyhnout pokutě ve výši 727 mil. EUR. Volkswagen Group byla pokuta snížena o 45 % za poskytnutí dalších důkazů a informací (leniency). Všem pak byla pokuta snížena o 10 % za narovnání. EK pak pokuty snížila ještě o dalších 20 %, protože se jednalo o první rozhodnutí o kartelu založeném čistě na omezení technického vývoje. To se nám zdá být nejvýznamnější – EK prohlásila za kartel i cílovou dohodu ujednání, které se netýkalo určování cen nebo rozdělení trhů nebo zákazníků. Podle EK i dohoda o omezení vývoje představuje cílovou dohodu a výrobci byli pokutování přesto, že k implementaci dohody vůbec nedošlo. Nádrže na AdBlue byly, podle Volkswagen Group, ve skutečnosti u všech výrobců dvakrát až třikrát větší, než o jakých společně jednali. S ohledem na skutečnost, že se všechny společnosti narovnaly, se tento případ zřejmě nedostane k soudu. To je škoda, protože závěr, že i takový typ ujednání lze považovat za cílovou dohodu, kde soutěžní úřad nemusí zkoumat účinky na soutěž, by si zasloužil přezkum.

Nekonečný příběh Superligy

V červenci se do veřejného prostoru vrátilo (zatím) neúspěšné založení fotbalové Superligy. Připomeňme, že tento projekt byl ohlášen v dubnu 2021 dvanácti elitními evropskými kluby. Dva dny po oznámení vydal madridský soud předběžné opatření. Tím UEFA, FIFA, La Liga a dalším fotbalovým asociacím zakázal jakkoli vyhlašovat, vyhrožovat či připravovat disciplinární opatření vůči týmům nebo hráčům, kteří se do Superligy zapojili. O předběžné opatření požádala Superliga v rámci své žaloby na fotbalové asociace, ve které žádala mj. i o zrušení disciplinárních opatření z důvodu zneužití dominantního postavení.

Na počátku července pak madridský soud rozhodl, že fotbalové asociace nařízené předběžné opatření porušily. Se třemi kluby, které se rozhodly, že v přípravách Superligy budou pokračovat (Real Madrid, FC Barcelona a Juventus Turin), totiž UEFA zahájila disciplinární řízení, které v červnu přerušila z důvodu podání předběžné otázky madridským soudem k Soudnímu dvoru. Součástí předběžné otázky byla i žádost o urychlené rozhodnutí, to však Soudní dvůr v červenci zamítl. Vydání rozhodnutí u předběžných otázek týkajících se zneužití dominantního postavení přitom Soudnímu dvoru zpravidla trvá více jak rok. Vyřešení celého sporu tak bude ještě delší dobu trvat. Ten však není omezen pouze na tyto tři kluby, nýbrž se týká všech zúčastněných klubů.

Madridský soud totiž dále uvedl, že UEFA uplatnila vůči devíti klubům, které se účasti na Superlize zřekly, skryté sankce. Jejich skrytost spočívala v tom, že byly oficiálně zamaskovány dohodou. Součástí dohod mezi kluby a UEFA bylo snížení tržeb o 5 % a příspěvek do Fondu solidarity ve výši 15 mil. EUR. Dále se devět klubů zavázalo zrušit Superligu a ukončit veškeré právní spory zahájené Superligou. Pokud by uvedené kluby znovu pomýšlely na účast v Superlize, hrozila by jim smluvní pokuta až 100 mil. EUR. Obdobná ujednání lze nalézt také např. v dohodách mezi fotbalovou asociací Premier League a šesti anglickými kluby (Arsenal, Chelsea, Liverpool, Manchester City, Manchester United a Tottenham Hotspur). Jedná se o příspěvek dobré vůle 22 mil. £ na grassroots a komunitní projekty. Součástí „dohody“ je i smluvní pokuta pro případ nového pokusu o založení Superligy ve výši 25 mil. £ a odebrání 30 bodů v tabulce.

Madridský soud tyto skryté sankce a zahájení disciplinárního řízení označil za flagrantní porušení předběžného opatření.

Na této kauze, která zdaleka nekončí, je zajímavé, jak se obě strany ohánějí soutěžním právem (zpravidla tím, že ta druhá strana jej porušuje) a jak přes nesporný ekonomický i společenský význam sportu soutěžní úřady zarytě mlčí. Prostor tak dává soukromá iniciativa a civilní soudy. Že by impulz pro další rozvoj soukromoprávního prosazování přišel z oblasti, kde jsme to moc nečekali?

Další červencové peripetie fotbalových asociací

Fotbalové asociace v červenci však neřešily pouze Superligu.

Katalánské fotbalové federaci (FCF) byla uložena pokuta ve výši 0,87 mil. EUR za zneužití dominantního postavení. FCF je jediná organizace v Katalánsku, která může vydávat fotbalové licence umožňující hráčům hrát fotbal v oficiálních soutěžích. Pro udělení licence musí hráč předložit mj. lékařský certifikát o zdraví a kondici. Katalánská asociace psychotechnických zdravotnických center podala na FCF stížnost ke katalánskému soutěžnímu úřadu s tím, že zdravotnické centrum, které chce vydávat předmětné certifikáty, musí tyto procesovat přes intranet FCF a platit poplatky za využívání tohoto systému. Tím, podle soutěžního úřadu, FCF omezila činnost lékařských center, která mají oprávnění vydávat zdravotní certifikáty pro sportovní účely. A v konečném důsledku poškodila i fotbalisty.

V červenci také italský nejvyšší správní soud potvrdil pokutu uloženou soutěžním úřadem italské fotbalové federaci (FIGC) ve výši 3,3 mil. EUR za omezování přístupu ke službám profesionální podpory (rozvojové kurzy). Kurzy byly určeny pro sportovní ředitele, management, skauty a analytiky utkání. Kurzy FIGC měly omezen počet účastníků a přijetí do kurzu bylo podmíněno trvalým pobytem a státní příslušností. FGIC navíc rezervovala místa v kurzech pro ty, co se kurzů již v minulosti účastnili. Nejvyšší správní soud konstatoval, že italský soutěžní úřad měl pravdu, když uvedená pravidla označil za příliš restriktivní a nepřiměřená cíli zachování profesionálních standardů, a proto omezující soutěž.

Plné ruce s antimonopolním právem měla v červenci Premier League. Kromě madridského soudu (viz výše) se její činností zabývá i britský soutěžní soud (CAT) v souvislosti s možným zneužitím dominantního postavení spočívajícím v zabránění St James Holding prodat klub Newcastle United konsorciu Public Investment Fund (fond království Saudské Arábie) a třech jednotlivců. Konkrétně měla Premier League odmítnout s konsorciem jednat a stanovit nepřiměřené obchodní podmínky. Premier League se sice snažila dosáhnout odmítnutí žaloby, ale neuspěla, jak ukázalo červencové usnesení CAT. Paralelně s řízením před soudem probíhá i arbitráž mezi St James Holding a Premier League týkající se povolení prodeje klubu. Ta probíhá za zavřenými dveřmi a informace z něj tedy nejsou dostupné, strany se k němu ani nemohou nijak vyjadřovat. Nicméně St James Holding zpočátku července vyzval Premier League, aby souhlasila s tím, že arbitrážní řízení bude veřejné. Premier League však i nadále trvá na důvěrnosti.

A my dodáváme, že soutěžní právo má univerzální dopad a není moc důvodů, proč by nemělo být aplikováno i v oblasti profesionálního sportu. Kluby, svazy a asociace by si měly hledat soutěžní právníky …

S čerty nejsou žerty

Zkušení čtenáři vědí, že se soutěžními úřady si není radno zahrávat, že se to může vymstít. Jedním z přísných soutěžních úřadů je ten francouzský. V námi sledovaném období uložil společnosti Google pokutu ve výši 500 mil. EUR za porušení jím nařízeného předběžného opatření. To bylo vydáno v rámci šetření možného porušení povinnosti jednat s vydavateli obsahu o poplatcích za jeho využití (scraping). Poplatky mají být dle francouzského zákona o tzv. „sousedních právech“ kompenzací za klesající příjmy vydavatelů z inzerce z důvodu stoupajícího podílu internetových gigantů na trhu online inzerce. V návaznosti na přijetí tohoto zákona internetová společnost zavedla nový systém s tím, že se vydavatelé musí sami rozhodnout, zda chtějí mít ve výsledcích hledání uvedenou část obsahu (snippet, thumbnail, infografiku apod.) bez odměny. V praxi převážná většina vydavatelů udělila Google licenci k uveřejňování jejich obsahu bez předchozího jednání a bez jakékoli odměny. Na to reagovalo předběžné opatření, které uložilo Google jednat s vydavateli o podmínkách a poplatcích za využívání jejich obsahu a poskytnout jim informace potřebné pro stanovení výše odměny. Podle soutěžního úřadu však opatření nebylo dodržováno, informace nebyly vydavatelům poskytovány, za což byla uložena ona velká pokuta.

Stejný soutěžní úřad uložil společnosti Nixon, která má sídlo v Paříži, pokutu ve výši 5.000 EUR za nezodpovězení žádosti o informace zaslané řeckým soutěžním úřadem. Ten obdržel stížnost od místního maloobchodníka s hodinkami, podle které měli importéři a výrobci hodinek omezovat možnost maloobchodníků určovat prodejní ceny, bránit jim v přeshraničních prodejích a současně se měli domlouvat na udržování vysokých maloobchodních cen. Řecký soutěžní úřad požádal francouzský úřad o pomoc a jeho prostřednictvím zaslal Nixon, jako jednomu z importérů hodinek do Řecka, žádost o informace. Ačkoli byla žádost o informace zaslána během pěti měsíců několikrát, odpověď od Nixon nikdy nedošla. Nixon se sice bránila tím, že v rámci skupiny probíhala restrukturalizace, soutěžní úřad však konstatoval, že to není důvodem pro nereagování. Nezodpovězení žádosti pak vyhodnotil jako obstrukce vyšetřování.

Některé soutěžní úřady mohou ukládat pokuty nejen společnostem, ale i jejich manažerům. Mezi takové úřady patří ten v Polsku, Německu nebo třeba i dánský soutěžní úřad. Ten za koluzi při podávání nabídek do veřejných zakázek uložil pokutu jak instalatérské společnosti Nivå VVS Teknik, tak jejímu zaměstnanci.

Pokuty manažerům může ukládat i nizozemský soutěžní úřad. Uložil je také několika manažerům společností, které do nemocnic a ordinací dodávají výběr časopisů, jež jsou pak k dispozici pro čekající pacienty. Tyto společnosti si mezi sebou rozdělily trh. Soutěžní úřad nejprve uložil manažerům pokutu společně a nerozdílně vždy s příslušnou společností. Soud však tyto pokuty rozdělil tak, že manažerům a společnostem byly uloženy samostatné pokuty. Manažeři bránili s tím, že se po rozhodnutí soudu dostali do horší pozice. V červenci však vymáhání pokuty, včetně úroků, které mezitím značně narostly, proti manažerům soutěžním úřadem odvolací soud potvrdil. Mezitím nizozemský soutěžní úřad manažerům odpustil alespoň zaplacení úroků.

Teď se asi ptáte, proč to sem vlastně dáváme. No, třeba proto, že podle zkušeností ze zahraničí jsou osobní sankce za porušení soutěžním právem jedním z nejefektivnějších nástrojů odstrašení od páchání kartelů. Je vlastně s podivem, že český a slovenský soutěžní úřad tímto směrem neuvažují. To však neznamená, že se manažerům nemůže nic stát. Podle trestního zákoníků jim za kartel přinejmenším teoreticky hrozí trest odnětí svobody až na osm let a citelná pokuta. Je otázka, zda by správní sankce ukládané soutěžním úřadem nebyly efektivnější než takové drakonické, avšak spíše teoretické, tresty.