Alternativní modely osobní přepravy obvykle spadají do oblasti tzv. sdílené ekonomiky a představují důsledek rozšíření chytrých zařízení s připojením na internet a s geolokačními nástroji a současně reflektují společenské a ekonomické tlaky na zvýšení flexibility v oblasti osobní přepravy. Alternativní přeprava se v mnoha ohledech od tradiční taxislužby odlišuje. Mobilní aplikace zjevně dokázaly pomocí technologií účinně nahradit (a mnohdy i vylepšit) některé z dovedností, které tradičně odůvodňovaly určitou výlučnost taxikářského stavu (včetně např. schopnosti rychle se orientovat ve městě apod.).
Přestože právní úprava provozování taxislužby před změnou byla ucelená a po mnoha letech by snad šlo tvrdit – po překonání notorických problémů s kvalitou služeb či předražováním – že i osvědčená, vzhledem k vývoji moderních technologií a možnosti jejich využívání již neodpovídala aktuální společenské situaci a nezohledňovala poptávku po liberalizaci ve vztahu k využívání mobilních aplikací. Za tohoto stavu bylo žádoucí a vlastně nezbytné přistoupit k její revizi. Úpravy je možné charakterizovat jako opatrné a provedené tak, aby nedošlo k nedůvodnému zvýhodnění alternativního oproti standardnímu způsobu poskytování taxislužby a byl umožněn vysoký standard ochrany a vymahatelnosti práv zákazníků.
Mezi základní povinnosti dle zákona o silniční dopravě patřilo používání taxametru a označování vozidel taxislužby střešní svítilnou tak, aby byla pro zákazníky i kontrolní orgány snadno rozpoznatelná. Zákon doposud umožňoval výjimku z těchto povinností pro případy, kdy byla přeprava poskytnuta na základě písemné smlouvy uzavřené před zahájením přepravy. Zatímco tato výjimka stále trvá, přibyla, za splnění některých dodatečných náležitostí, výjimka pro případy, kdy je přeprava poskytnuta na základě objednávky provedené elektronickými prostředky jinou než hlasovou službou. Vzhledem ke skutečnosti, že v těchto případech bývá cena sjednaná jiným způsobem, bylo by povinné používání taxametru i povinné vybavení vozidla taxametrem nadbytečné. Pokud jde o střešní svítilny, vzhledem k zájmu na ochraně zákazníků bude při klasické formě taxislužby – tedy jediné formě taxislužby umožňující objednávky na ulici – označování střešní svítilnou stále povinné a bude plnit informační funkci vůči zákazníkům. Nebude-li vozidlo vybaveno taxametrem, bude naopak použití střešní svítilny a označení vozidla nápisem TAXI, zakázáno a nahrazeno povinností označení evidenční nálepkou.
O roli platforem participujících na sdílené ekonomice, resp. o míru jejich zapojení a právní následky, se v případě alternativních přepravců vede spor od vstupu platforem na trh. Z důvodu ochrany práv zákazníků nová úprava zavádí institut zprostředkovatele taxislužby a stanoví mu nad rámec obecných právních předpisů určité povinnosti, které směřují zejména k tomu, aby předmětem zprostředkování byly pouze služby legální a poskytované oprávněnými subjekty, kteří jsou držiteli potřebných oprávnění. Vzhledem ke skutečnosti, že v posledních letech soudy jak v České republice, tak na Slovensku zhodnotily rozpor provozování činnosti alternativních dopravců s veřejnoprávními předpisy a dovodily naplnění podmínek generální klauzule nekalé soutěže, je cílem úpravy rovněž ochrana trhu před neoprávněným podnikáním. Jinými slovy, provozovatel platformy musí zajistit, že pro něj budou jezdit jen licencovaní řidiči.
Doposud tedy vedle sebe fakticky existovaly dva modely provozování stejné služby, přičemž po nástupu chytrých telefonů a na nich běžících platforem bylo k řešení právního konfliktu mezi nimi využíváno právo nekalé soutěže. I v této oblasti však přirozeně, při vyvážení střetu moderních inovací a formálních veřejnoprávních požadavků, dochází k posunům v legislativě, v jejichž důsledku se alternativní přepravci stávají dopravci, na které zákon má svou „kolonku“, a je tedy schopen je efektivně regulovat. Přestože není vyloučeno, že řešení otázek spojených s alternativními provozovateli taxislužby budou muset upřesňovat soudy, lze tyto a obdobné legislativní změny uvítat, a to i s ohledem na skutečnost, že alternativní poskytovatelé služeb jsou nejen méně nákladní, ale často flexibilněji reagují na aktuální očekávání a požadavky zákazníků. Proto je příznačné, že mohl být legislativní proces završen právě za časů vrcholící koronavirové krize, kdy se vozidla sdílené ekonomiky v éře „social distancing“ uplatní i pro rozvoz jídla, balíčků apod.
