Dekorativní pozadí stránky

Jurisdická enigma: Umělá inteligence a autorství

Jurisdická enigma: Umělá inteligence a autorství

Jednou z hlavních atrakcí nizozemského Amsterdamu je odkaz a dílo Rembrandta, věhlasného malíře ze 17. století. V Amsterdamu tak můžeme narazit na Rembrandtovo náměstí, sochu, bar, trh s uměním a museum. Tisíce turistů cestuje do nizozemského hlavního města za kulturním dílem tohoto velikána. Mladý Rembrandt byl již od útlého věku duševně velmi nadaný a vynikal v mnoha oblastech. V jeho obrazech se tak projevovala i jeho mimořádná genialita.

Pro obyvatele Amsterdamu tak mohla být skvělá zpráva, že se před nedávnem podařilo vytvořit nový Rembrandtův obraz. Nový? Téměř 350 led od smrti? Ano. Má jej na svědomí uměla inteligence. Ta prostřednictvím naprogramovaných algoritmů zanalyzovala Rembrandtovy obrazy, naučila se jeho osobitý styl a sestavila obraz zcela nový.

Budou tak návštěvníci jezdit nově za obrazy technologického Rembrandta? Necháme si takto vymalovat třeba i nějakou novou Sixtinskou kapli? A kdo je vůbec nositelem autorských práv k tomuto obrazu? Kdo může profitovat a monetarizovat další takováto „rembrantická“ díla? To jsou otázky, na které zatím hledáme uspokojující odpovědi.

Umělá inteligence a autorské právo – více otázek než odpovědí

Moderní technologie se však neomezují toliko na obrazy. Existují systémy umělé inteligence, které umí komponovat vlastní hudbu, dokáží napsat knihu, imitovat lidskou řeč a případně i zpěv. Můžeme se tady těšit na vyprodaná živá vystoupení muzikální umělé inteligence? Nebo na dlouhé fronty před kinem při zfilmování technologií vytvořeného knižního bestselleru?

Jedná se každopádně špičkové a velmi pokročilé technologie. Kořeny autorského práva lze však nalézt již v 19. století (v Bernské úmluvě z roku 1886 a naposledy revidované v roce 1979). Na vývoj moderních technologií reagovala poté ještě WIPO Copyright Treaty z roku 1996 a takzvaná TRIPS agreement (Trade-Related Aspects of Intellectual Property Rights) pod hlavičkou Světové obchodní organizace.  Ani jeden mezinárodní dokument nám však nenabízí jasnou odpověď na otázku, komu přiznat autorské právo v případě díla vytvořeného umělou inteligencí.

Díla vytvořená umělou inteligencí totiž naráží na problém, že řada národních úprav vyžaduje, aby byl autor fyzickou osobou, český autorský zákon pak v § 5 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. A jelikož náš občanský zákoník hovoří o fyzické osobě jako o člověku (§ 23), české právní předpisy tak autorské právo k dílu vytvořeném umělou inteligencí nepřipouští.

Také v nizozemském autorském zákoně (zákon z roku 1912) se původně s umělou inteligencí jako tvůrčím elementem nepočítalo. Jeho čl. 6 sice umožňuje označit za autora toho, pod jehož vedením, dozorem a v souladu s jeho návrhem bylo dílo vytvořeno. Zákon tak netvrdí, že je autorem, ale že se za autora takováto osoba označuje. Podle judikatury nizozemských soudů se však spíše jedná o situace, kdy někdo připraví celé aranžmá, kompozici, určí osvětlení, úhel záběru a fotograf pouze stiskne spoušť. Rozhodující je totiž samotná tvůrčí aktivita a ne pouhá manuální činnost. V určitém smyslu se tak toto ustanovení může vztahovat na vývojáře systému umělé inteligence, kteří stanoví v jakých mantinelech a parametrech má umělá inteligence tvořit. Jenže v případě opravdové kreativní a autonomní činnosti takový závěr již neobstojí.

Také Soudní dvůr Evropské Unie ve svém rozhodnutí Infopaq I (C-5/08) rozhodl, že pro přiznání statusu autorského díla je zapotřebí, aby bylo „autorovým vlastním duševním výtvorem“. Hovořit o duševním výtvoru v případě algoritmů a matematických operací umělé inteligence nelze.

Jistou inspiraci může nabízet britský zákon o autorském právu, designu a patentech, který v čl. 9 odst. 3 stanovuje, že v případě počítačem vytvořených děl připadá autorské právo tomu, kdo učinil opatření nezbytná k vytvoření takového díla. Zde ale opět narážíme na poměrně neurčitý pojem a znovu řešíme, zda je takovým subjektem vývojář umělé inteligence, nebo její následný uživatel stanovující mantinely kreativní činnosti (např. zanalyzuj Rembrandtova díla a vytvoř obdobný obraz). A to ještě není řeč o zcela autonomních systémech umělé inteligence, která budou tvořit díla nezávisle.

Autorské právo jako vhodný nástroj?

Jedním z účelů autorského práva je podpořit kreativce v jejich činnosti a zajistit jim majetkový prospěch potřebný k další tvorbě a současně garantovat určité uznání za jejich tvorbu. V případě umělé inteligence však motivace vydělat si na živobytí ani osobní uznání nemusí hrát žádnou roli. Můžeme proto přemýšlet, zda nepřiznat autorské právo tvůrcům umělé inteligence. To však s sebou nese riziko, že by mohlo dojit k určité monopolizaci tvůrčího průmyslu. Systémy umělé inteligence jsou velmi nákladné na vývoj a rozvoj, takže si ty nejpokročilejší může dovolit pouze několik vybraných subjektů. Ty poté mohou tvořit rozličná robotická autorská díla „do zásoby“ a snižovat tak prostor pro kreativitu ostatním tvůrcům.

Také je možné takováto díla nechránit vůbec. Existují obavy, že by vývojáři umělé inteligence přišli o motivaci dále investovat do jejího rozvoje. S takovým názorem nejsem zcela zajedno. Systémy umělé inteligence se budou užívat ve všech ostatních odvětvích průmyslu a ekonomiky v rámci modernizace, digitalizace a automatizace. Kreativní průmysl tak není jediným zdrojem příjmů pro vývojáře umělé inteligence.

Vždy je možné zamyslet se také zcela jiným azimutem. Nad rámec autorského práva. Technologický vývoj odjakživa vyžadoval úpravu našich právních paradigmat. S rozvojem železnice, parních lokomotiv (odletující jiskry dokázaly zapálit pole a lesy kolem tratí) a strojů obecně vyvstala potřeba zavádět například také prvky objektivní odpovědnosti jejich provozovatelů, nového přístupu v rámci režimu náhrady škody.

Proto můžeme například přiznat určitou elektronickou právní subjektivitu nejpokročilejším systémům umělé inteligence, které by pak samy mohly být nositeli určitých práv (taková iniciativa již v rámci EU probíhá). Anebo se inspirovat Japonskem, kde vláda zvažuje zavést ochranu sui generis pro díla vytvořená bez lidské ingerence. Jejich ochrana by do určité míry vycházela z úpravy nekalé soutěže.1

Zvoní autorskému právu hrana?

S rozvojem umělé inteligence a její kreativity můžeme dospět do stadia, kdy lidé přestanou tvořit jako dnes a potřeba autorského práva zanikne. Když ne zánik, tak lze očekávat alespoň jeho zásadní transformaci. Vzorce, ze kterých v dnešním autorském právu vycházíme, jsou neslučitelné s  pokrokem v oblasti umělé inteligence. A pokud nejsme schopni nalézt uspokojující odpovědi na zásadní otázky nyní, za několik let bude situace ještě komplikovanější.

 

1 IHALAINEN, Jani: Computer creativity: artificial intelligence and copyright. Journal of Intellectual Property Law & Practice. 2018, roč. 13, č. 9, s. 727 (dostupné na: https://academic.oup.com/jiplp/article/13/9/724/4922708).

Zdroje článku

Související články
Kdo s koho: Pablo Escobar vs. Al Capone
Karolína Steinerová

Kdo s koho: Pablo Escobar vs. Al Capone

Není zločince jako Pablo Escobar. I tak by se dalo shrnout rozhodnutí Evropského soudu ze dne 17. dubna 2024, které potvrdilo rozhodnutí odvolacího senátu Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví zamítnout přihlášku evropské ochranné známky „Pablo Escobar" kvůli jejímu "rozporu s veřejným pořádke