Dekorativní pozadí stránky

Smluvní pokuta ve vazbě na výkon práva – podle Nejvyššího soudu již bez problému

Smluvní pokuta ve vazbě na výkon práva – podle Nejvyššího soudu již bez problému

Na webových stránkách nsoud.cz byl zveřejněn rozsudek NS sp. zn. 23 Cdo 1192/2019, kde Nejvyšší soud překonává svou dosavadní a, nutno podotknout, odbornou veřejností vytrvale kritizovanou rozhodovací praxi k neplatnosti smluvní pokuty, na níž vznikne právo při kumulaci porušení smluvní povinnosti dlužníkem a odstoupení věřitele od smlouvy. Soud doposud zastával názor, že „smluvní pokutou v podstatě nebylo postihováno porušení povinnosti žalobcem, ale až na ně navázaný výkon práva žalované odstoupit od smlouvy z důvodu porušení povinností žalobcem.“ (Např. rozsudek sp.zn. 28 C do 3251/2014).

V nově rozhodnutém případě šlo skutkově o případ, kdy je k zaplacení smluvní pokuty povinna strana, která porušila smluvní povinnost, avšak až za předpokladu, že druhá (oprávněná) smluvní strana od smlouvy odstoupila. Nejvyšší soud se k tomuto postavil tak, že „Ujednání stran, které vznik práva na smluvní pokutu váže kromě porušení právní povinnosti na další právní skutečnost, kterou je v tomto případě odstoupení od smlouvy věřitelem pro porušení povinnosti dlužníkem, není zakázáno a je tedy přípustné. Zároveň přitom takové ujednání nevybočuje ani z limitů definičního vymezení smluvní pokuty, jak vyplývají z § 2048 o. z., nejde tedy o ujednání inominátní. Možnost takového ujednání nevylučuje ani právní úprava odstoupení od smlouvy (§ 2001 a násl. o. z.).“

Nejvyšší soud také uznává, že se může jednat o sankci vůči straně, která porušila smlouvu způsobem, který odůvodňuje právo druhé strany od smlouvy odstoupit, ovšem samotné odstoupení od smlouvy by nepředstavovalo dostatečnou sankci pro stranu, která smlouvu porušila. Nejvyšší soud akcentoval význam smluvní pokuty coby kompenzačního prostředku, který nahrazuje předpokládanou škodu.

Ačkoliv závěry jsou skutečně revoluční a je patrné směřování Nejvyššího soudu k posuzování materiálního významu příslušných ustanovení a rovnováhy stran namísto formalistického přístupu, je nutno se mít na pozoru, neboť, jak uvádí Nejvyšší soud, přisvědčil argumentu dovolatelky, která poukazovala „na pojetí současného občanského zákoníku z roku 2012, že v jeho poměrech je ještě více zdůrazňováno, oproti občanskému zákoníku z roku 1964, že nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona (§ 1 odst. 2 o. z.) a na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné (§ 574 o. z.). Ačkoliv máme za to, že principiálně se tyto závěry uplatní i ve vztahu k předchozí úpravě, není to z textu rozhodnutí zcela patrné a může se tedy stát, že budou některé orgány vykládat tuto problematiku pouze ve vztahu k nové úpravě, tj. občanskému zákoníku účinnému od roku 2014.

Související články