V červenci se zaměříme na právo společníků na informace a rozhodnutí 27 Cdo 621/2025. Právo společníka na informace představuje základní prostředek kontroly činnosti společnosti, jehož ochrany se může společník v případě potřeby domáhat u soudu. Nejvyšší soud se v námi probíraném rozhodnutí zabýval otázkou, která má pro úspěch žaloby na poskytnutí informací bezprostřední význam: kdy může společník své právo účinně uplatnit u soudu.
Podle zákona o obchodních korporacích se společník musí domáhat ochrany do jednoho měsíce ode dne, kdy mu společnost oznámí odmítnutí poskytnout požadovanou informaci. Zákon však blíže nevymezuje, co konkrétně je takovým odmítnutím, ani nestanoví lhůtu, v níž má společnost informace poskytnout. Právě okamžik počátku běhu této prekluzivní lhůty Nejvyšší soud nyní vyjasnil.
Nejvyšší soud uzavřel, že pouhé mlčení společnosti odmítnutím není. Pokud společnost na žádost společníka nijak nereaguje, nezačne tím běžet jednoměsíční prekluzivní lhůta pro podání žaloby. Platí to i tehdy, když společník ve své žádosti určí lhůtu k poskytnutí informací. Samotné marné uplynutí lhůty jednostranně stanovené společníkem tak nemá na běh lhůty vliv.
Zároveň soud potvrdil ochranu společníka před nečinností společnosti. Společník nemusí čekat, až společnost jeho žádost výslovně odmítne. Při její nečinnosti může žalobu na poskytnutí informací podat ihned, přestože mu dosud nezačala běžet jednoměsíční prekluzivní lhůta.
Rozhodnutí tak přináší závěry dobře přenositelné do praxe, jejich dopady je však nutné vždy posuzovat podle toho, na které straně stojíme.
Pro společnost je vhodné nenechávat žádost společníka bez odpovědi. Mlčení sice nespustí běh prekluzivní lhůty, společnost se tím však vystavuje riziku, že společník bez dalšího zahájí soudní řízení. Společnost by proto měla na žádost reagovat, ideálně v přiměřené lhůtě určené společníkem, a pokud jí nemůže vyhovět, svůj postoj jasně a srozumitelně odůvodnit.
Společník by měl naopak pečlivě sledovat okamžik, kdy mu bylo odmítnutí informace skutečně oznámeno. Při stanovení lhůty pro reakci společnosti je pak vhodné volit lhůtu přiměřenou rozsahu a povaze požadovaných informací. Příliš krátká lhůta může v konkrétních okolnostech působit účelově a zbytečně komplikovat následný spor.
