V předchozích dvou dílech jsme se věnovali loan-originating fondům a dalším podstatným regulatorním změnám, které novela Zákona o investičních společnostech a investičních fondech (ZISIF) přináší v rámci transpozice směrnice AIFMD 2.0. Tato směrnice měla být do českého právního řádu transponována nejpozději do 16. dubna 2026. Zákonodárce však tento termín nestihl – teprve v červenci tohoto roku byla novela ZISIF odeslána k publikaci ve sbírce zákonů.
Novela se však neomezuje pouze na zavádění nových povinností. Její součástí je i odstraňování regulatorní zátěže, která nad rámec požadavků práva EU nepřiměřeně zatěžuje správu fondů a oslabuje konkurenceschopnost českého trhu.
V tomto závěrečném díle se proto soustředíme na deregulační opatření, která považujeme z pohledu každodenní praxe za nejvýznamnější. U každého z nich ukazujeme jeho konkrétní dopady a zároveň upozorňujeme na situace, v nichž se i přes větší liberalizaci vyplatí zachovat obezřetnost.
Vedoucí osoby a posuzování jejich vhodnosti
Jednou z nejvýznamnějších procesních změn je opuštění dosavadního správního řízení o schválení vedoucích osob a jeho nahrazení oznamovacím režimem. Úprava se tak přibližuje modelu známému z jiných předpisů finančního trhu, jakým je například ZPKT.
Odpovědnost za posouzení vhodnosti se nově přesouvá přímo na obhospodařovatele a administrátora. Ti musí ještě před povoláním vedoucí osoby do funkce vyhodnotit, zda je pro její výkon vhodná. Pokud z posouzení vyplyne, že vhodná není, do funkce ji povolat nesmějí.
Na interní posouzení navazuje oznamovací povinnost vůči České národní bance. Obhospodařovatel i administrátor musí ČNB oznámit zamýšlené povolání vedoucí osoby do funkce nejpozději 30 pracovních dní předem. Pokud ČNB na základě oznámení získá důvodné pochybnosti o vhodnosti dané osoby, může zahájit řízení o její vhodnosti. Po dobu tohoto řízení nesmí být osoba do funkce povolána. Výsledkem pak může být buď potvrzení, že povolání je možné, nebo jeho zákaz.
Posuzování vhodnosti nekončí samotným jmenováním. Jde o průběžnou povinnost po celou dobu výkonu funkce. Vzniknou-li důvodné pochybnosti, je obhospodařovatel i administrátor povinen bez zbytečného odkladu provést nové posouzení a případně přijmout účinná opatření. Pokud nepostačují, musí osobu z funkce odvolat.
Nový režim sice z formálního hlediska urychluje obsazování vedoucích funkcí, avšak praktické požadavky na přípravu nijak nezmírňuje. Interní posouzení musí být dokončeno již před podáním oznámení, a je proto nezbytné, aby byl celý proces předem řádně nastaven a odpovídajícím způsobem zdokumentován.
Zrušení požadavku na minimální fondový kapitál investičního fondu
Další deregulační změna se týká požadavku na minimální fondový kapitál investičního fondu. Novela jej zcela ruší a vychází z předpokladu, že ekonomická nevýhodnost obhospodařování malých fondů představuje dostatečný přirozený limit, který není třeba dále upravovat veřejnoprávní regulací.
Na tuto změnu navazují i další úpravy. Ruší se související reportovací povinnost a nedosažení minimálního fondového kapitálu již nově nebude důvodem pro zrušení fondu ani pro odnětí povolení k činnosti samosprávného investičního fondu.
V praxi to znamená odstranění jedné z formálních překážek při zakládání nových fondů. Do popředí však nadále vystupuje ekonomická realita – fond, jehož velikost neumožňuje rentabilní provoz, bude i přes odpadnutí regulatorního minima narážet na limity praktické.
Zjednodušení procesu změny rozsahu povolení
Nová právní úprava ruší samostatné řízení o dodatečném povolení, které se dosud uplatňovalo při rozšíření rozsahu povolení investiční společnosti o poskytování investičních služeb. Vychází přitom z toho, že oprávnění k poskytování investičních služeb je nedílnou součástí povolení k činnosti investiční společnosti. ZISIF již nyní vychází z principu jednotného povolení. Rozšíření rozsahu oprávnění se proto nově projednává v rámci obecného řízení o změně povolení.
Z věcného hlediska však nejde o zásadní průlom. Podmínky, které musí investiční společnost pro rozšíření rozsahu povolení splnit, zůstávají v podstatě nezměněny. Rozsah požadovaných podkladů se nemění. Procesní sjednocení je ostatně spíše formální povahy. ZISIF i v dosavadním znění výslovně stanovil, že řízení o dodatečném povolení probíhá stejným postupem jako obecné řízení o změně povolení. Praktický průběh řízení se tedy nemění a mění se pouze jeho právní základ, který je nyní jednotný pro veškeré změny rozsahu povolení.
Omezení reportingových povinností
V duchu odstraňování tzv. goldplatingu novela ruší nebo zužuje několik reportingových povinností, které ZISIF dosud ukládal nad rámec unijní úpravy.
Zanikají zejména oznamovací povinnosti týkající se složení majetku, počtu investorů a hodnoty majetku fondů, které neměly přímou oporu v unijním právu. Významná je tato změna především pro osoby registrované podle § 15 ZISIF, tedy osoby, které nepřesahují rozhodný limit aktiv a podléhají lehčímu regulatornímu režimu. Na rozdíl od plně licencovaných obhospodařovatelů nepodléhají plnohodnotnému dohledu ČNB, ale pouze registračnímu režimu. Dosavadní právní úprava jim přesto ukládala povinnosti bez opory v unijním právu, zejména oznamování skladby majetku fondu, počtu investorů a hodnoty majetku. Novela tyto požadavky výslovně ruší. Celkový objem reportingových povinností se tak citelně snižuje a lépe odráží jejich skutečný regulatorní status.
Naproti tomu v oblasti reportingu přibývají nové povinnosti vyplývající přímo z AIFMD 2.0, zejména v oblasti oznamování údajů o pověřování výkonem činností a podrobnějšího reportingu o expozicích a majetku fondů. Celkově se reportingový rámec zjednodušuje v rozsahu dosavadních českých specifik a zpřísňuje v rozsahu požadavků unijního práva.
Závěr
Novela tak v oblasti fondové regulace nepřináší jen nové povinnosti vyvolané AIFMD 2.0, ale i několik kroků, které odstraňují dosavadní české regulatorní specifikum a zjednodušují fungování trhu. Změny v režimu vedoucích osob, zrušení minimálního fondového kapitálu fondu, sjednocení procesu změny rozsahu povolení i omezení čistě národních reportingových povinností ukazují snahu přesunout důraz od formálních požadavků k odpovědnosti samotných správců a k pravidlům skutečně vyžadovaným unijním právem.
Deregulace přitom neznamená menší nároky na vnitřní nastavení fondových struktur. Spíše platí, že tam, kde ustupuje detailní veřejnoprávní regulace, roste význam kvalitně nastavených interních procesů, dokumentace a řízení rizik. Právě v tom se nakonec ukáže, zda novela povede jen k formálnímu zjednodušení, nebo i k reálnému posílení konkurenceschopnosti českého investičního prostředí.
