Má být zástupce dítěte pasivní pozorovatel bez vlastního názoru nebo se má aktivně snažit něco prosadit? Musí se řídit názorem dítěte nebo se může od něj odchýlit? Má mít s dítětem navázán nějaký vztah, nebo je to zbytečná věc? Nad těmito otázkami se zamýšlím v dnešní krátké úvaze nebo spíše lehce delším povzdechu nad vnímáním role opatrovníka dítěte, nejčastěji z řad Orgánu sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD), v opatrovnických řízeních.
Když hodně zjednoduším a zestručním stránku právní, vnímám kolizního opatrovníka jako procesního zástupce dětí sui generis v těchto řízeních. Toto zjednodušení, jak doufám, nevede zároveň ke zkreslení jejich role. Nechám-li tedy stranou zákonnou formulaci práv a povinností kolizního opatrovníka, troufnu si uvést, že jeho úkolem je v opatrovnickém řízení hlavně hájit zájmy nezletilého dítěte.
A byť jsou jistě případy, kdy člověk může účel svého snažení naplnit nejlépe tak, když nic neudělá (nemusí tak také nic zkazit), snad vyjma dohod uzavřených mezi rodiči neznám případ, kde by si nezletilý nezasloužil, aby jeho práva byla prosazována aktivní činností jeho zástupce. Stejně tak si troufnu říci, že zástupce stěží může dobře prosazovat zájem zastoupeného, pokud ho nikdy osobně neviděl, nekomunikuje s ním a o jeho postavení se aktivně nezajímá.
Naopak se v žádném případě nechci uchýlit k dalšímu zjednodušení, že by snad kolizní opatrovník měl vždy dělat to, co si zastoupené nezletilé dítě přeje. Jeho úloha je o to náročnější, že by měl naopak přání dítěte posoudit v celkovém kontextu situace a vyhodnotit, jestli to, co si dítě přeje, je skutečně také v jeho zájmu (tedy jestli by si spíše neuškodilo tím, kdyby prosadilo to, co si zrovna přeje).
I tato úvaha však jde evidentně ruku v ruce s aktivní snahou dítě poznat a mít tak možnost zjistit, co je pro konkrétní dítě dobré a co ne. Poté, co kolizní opatrovník zjistí, co nezletilý chce, a posoudí, jestli to opravdu odpovídá jeho zájmu, nastupuje další důležitá fáze vztahu mezi nimi. Opatrovník by měl být dítěti jak schopen, tak i ochoten vysvětlit, co bude v řízení za dítě prosazovat, a hlavně, proč se případně odchýlí od názoru, který mu dítě sdělilo. A takové vysvětlení by mělo být uzpůsobeno věku dítěte, respektive jeho mentální a psychické zralosti.
Stěží si lze představit, že se dítě ztotožní s řešením, které je v přímém rozporu s tím, co samo chce, když nepochopí důvod, proč je takové řešení prosazováno. Nepochopení pak samozřejmě povede ke ztrátě důvěry v opatrovníka (pokud před tím vůbec existovala).
Jinými slovy, činnost kolizního opatrovníka nemůže být čistě formální, nezahrnující žádný kontakt se zastoupeným a bez komunikace s ním (viz např. nález Ústavního soudu vydaný dne 8. 10. 2018 pod. sp. zn. II. ÚS 725/18, který se dotýká i realizace participačních práv dětí).
Aktivní zástupce práv dítěte vs. prodloužená ruka soudu
V praxi se setkáváme s řadou velmi šikovných pracovníků (žen i mužů) OSPOD, kteří svou práci berou skutečně jako povolání či poslání, a z jejichž aktivity je zřejmé, že je zajímá dítě, o které v řízení jde. A jsme rozhodně schopni to ocenit i v případech, kdy se naše procesní stanoviska rozcházejí (my jako advokáti ostatně zastupujeme vždy jednoho z rodičů a řešíme primárně jeho zájem a práva). Pozitivně proto hodnotím všechny pracovníky, díky nimž byla sjednána i ve složitých případech dohoda nebo byla důsledně hájena práva dítěte v protipólu proti návrhu rodičů.
Bohužel však narážíme nezřídka na případy kolizních opatrovníků z řad OSPOD, kteří volí odlišný přístup. K věci přistupují spíše pasivně s přesvědčením, že nemají ani mandát, ani povinnost se dítěti aktivně věnovat a fakticky vyplňují jen povinně zaplňované místo v soudním řízení. Jejich role je často chápána jen jako pravá ruka rozhodujícího soudce, která však sama nemůže/nemusí mít vlastní názor (poměrně často slýcháme v jednací síni z jejich úst, že „rozhodnutí o modelu péče a výši výživného ponecháváme na rozhodnutí soudu“). V rámci takového přístupu se jakoby obávají mluvit ústy dítěte a v řízení vystupují jen jako tichý a neaktivní pozorovatel situace.
Nebudu se pouštět do delších a hlubších úvah, ale na třech příkladech z aktuální praxe se pokusím ukázat, jak by činnost opatrovníka dle mého názoru opravdu vypadat neměla, respektive jak může vypadat zastoupení dítěte, ve kterém chybí nějaký z jeho důležitých aspektů.
Jména nezletilých byla samozřejmě změněna a neuvádím ani identifikaci OSPOD (ostatně jde jen o tři případy z mnoha). Všechny se udály v situaci, kdy je mezi rodiči hluboký konflikt a řízení o úpravě poměrů buď probíhá, nebo bylo nedávno skončeno (ale dítě vědělo, kdo roli opatrovníka v řízení vykonával).
Případ č. 1
12letý Kuba sám volá na OSPOD s tím, že by chtěl přijít a něco s nimi probrat. Ví, že jako 12letý už může říci svůj názor. Je evidentní, že se to týká rodičů a že jde o problém, který by chtěl řešit se třetí osobou. Tento telefonát se odehrává na poli rodinné situace, kde dlouhodobě probíhá rovnoměrná střídavá péče, která však Kubovi nevyhovuje, a on dlouhodobě sděluje, že chce být s mámou, ale k tátovi na tak dlouhou dobu nechce. Nerozumí si s ním, nelíbí se mu, jak mluví o mámě a že se o něj vlastně stejně nezajímá. OSPOD je o této situaci dlouhodobě informován.
Reakce OSPOD:
Reakcí na telefonát nebylo překvapivě domluvení si schůzky s nezletilým s tím, že si ho samozřejmě vyslechnou a vyhodnotí, co jim sdělil, ale obratem zaslaný e-mail oběma rodičům. V něm byla informace, že je syn kontaktoval a že se „dožadoval“ pohovoru s konkrétní paní (se kterou měl v minulosti zřejmě dobrou zkušenost). Že neuvedl téma, o kterém chce hovořit, ale že s ohledem na historii v rodině žádá oba rodiče, aby s ním společně a co nejšetrněji promluvili, co potřeboval na OSPOD projednat. A jako vysvětlení (lze to vnímat jako takovou nepřiznanou a zcela jiným osobám adresovanou omluvu určenou samotnému Kubovi za to, že byl e-mail rodičům poslán) bylo doplněno, že se Kuba nevyjádřil, že si kontaktování rodičů nepřeje. Jestli se ho na to někdo zeptal, už v e-mailu chybí.
Dle mého názoru nelze vnímat tuto reakci jako nic jiného než jako naprosté narušení důvěry, kterou nezletilý vůči OSPOD měl a projevil. Pokud měl nějaký problém, který evidentně nechtěl řešit s rodiči, co horšího mohl OSPOD udělat, než to bez zjištění podrobností od samotného nezletilého rodičům „zatepla“ sdělit. Takový přístup bere nezletilému jistotu osoby, na kterou se může případně obrátit.
Případ č. 2
11letý Štěpán volá se svou chůvou koliznímu opatrovníkovi (v tomto případě probíhá opatrovnické řízení) s tím, že mu chce sdělit, že se s otcem nechce stýkat (5let ho neviděl, z kontaktu s ním před 5 lety má trauma dodnes) a že by to s ním rád probral. V daném případě je vydáno předběžné opatření o asistovaném styku s otcem, které však zatím nebylo realizováno, neboť nebyly žádné termíny příslušnou organizací stanoveny.
Opatrovník v telefonátu nezletilého ujistí, že ví, že je jeho situace složitá, že mu záleží na tom, co mu nezletilý říká a je to pro něj důležité. A že se s ním bude určitě chtít setkat osobně, že se domluví s jeho maminkou, co a jak dál. Proti zvolenému způsobu komunikace v rámci tohoto telefonátu nelze vůbec nic namítat.
Reakce OSPOD:
Po položení telefonu odešle tento pracovník OSPOD obratem e-mail rodičům, tedy i otci, ve kterém uvede:
„…Doporučil bych otci využít institutu návrhu na výkon rozhodnutí, což již již také učinil. Opatrovník bude matce také zasílat, stejně tak, jako soud, poučení o nutnosti plnění usnesení.“
Nezletilý Štěpán tedy končil telefonát s představou, že bude moci s matkou přijít na OSPOD a někdo ho tam vyslechne, respektive někoho tam bude zajímat jeho názor na to, proč se nechce s otcem vidět. Opatrovník však nejen že svůj slib nesplní, ale udělá de facto pravý opak. Otci doporučí, aby na vynucení kontaktu s nezletilým Štěpánem trval a použil donucovací procesní prostředky. Přitom absentuje jakákoli další komunikace s nezletilým, ve které by mu byla aktivita opatrovníka objasněna.
Případ č. 3
Právní zástupce matky zaslal OSPODu e-mailovou informaci o vývoji situace týkající se nezletilého dítěte, kterého jako kolizní opatrovník OSPOD v řízení zastupuje. Informoval ve zkratce o aktuální podobě nedohody ohledně styku otce s nezletilým dítětem, (ne)plnění vyživovací povinnosti ze strany otce (obojí probíhá zcela podle toho, jak chce otec, bez ochoty se dohodnout na pevných pravidlech) a o potřebě řešit výběr školky (otec je bohužel liknavý a nereaguje).
Reakce OSPOD:
Opatrovník nezletilého reaguje téměř po měsíci e-mailem v tomto znění:
„Dobrý den,
děkujeme za informace, které můžete předávat soudu.
V případě potřeby nových informací budeme rodiče kontaktovat sami.
Děkuji za spolupráci.
S pozdravem
……“
Reakci si lze jistě vysvětlit či přeložit tak, že OSPOD nestojí o nevyžádané informace o nezletilém a ohledně těch, které byly sděleny, nic aktivně činit nebude.
V případech, kde chybí jakákoli práce opatrovníka s danou rodinou, pak dochází často i k následným překvapením v jednacích síních, při kterých kolizní opatrovník prezentuje názor, avšak není zřejmé, na základě čeho byl utvořen.
Závěr
Musím dodat, že samozřejmě znám rovněž případy, kdy jsou pracovníci OSPOD takřka bombardováni rodičovskou komunikací, návrhy na různou činnost ze strany obou rodičů. Je zřejmé, že opatrovník musí být schopen si vyfiltrovat informace, které pro svou činnost (aktivní zastoupení zájmů konkrétního dítěte) potřebuje. V některých případech je však evidentní, že jej nezajímají naprosto žádné informace a svou roli vnímá tak, že plní jen úkoly zadané mu soudem. Tedy dokud mu není zadáno vypracování nějaké zprávy o poměrech dítěte, o dítě se zajímat vůbec nebude, i kdyby kolem něj trakaře padaly.
A já si nemyslím, že to je přístup správný. Vše pak souvisí s celkovou koncepcí, při které je zástupce dítěte fakticky něčí zaměstnanec, tedy odpovídá primárně někomu úplně jinému než zastoupenému dítěti. Kolizní opatrovnictví není výkonem státní správy, ale procesním zastoupením. Zastoupení pak potřebuje nejen reálnou realizaci procesních úkonů, ale především též komunikaci a snahu o budování důvěry se samotným zastoupeným.
