Francouzský regulátor v oblasti ochrany osobních údajů (CNIL) udělil pokutu sto tisíc euro společnosti Google za to, že odmítla kompletně vymazat či vyblokovat výsledky vyhledávání o konkrétní fyzické osobě. Google totiž odstranil příslušné odkazy z výsledků vyhledávání uskutečněných z domén odpovídajících svými koncovkami mutacím jejího vyhledávače v členských státech EU. Dále pak Google zablokoval přístup ke sporným výsledkům pro IP adresy považované za adresy nacházející se ve státě bydliště osoby, o jejíž údaje šlo, a to bez ohledu na to, jakou konkrétní mutaci vyhledávače uživatel internetu použil k vyhledávání (tzv. geo-blocking).
Toto řešení však dle CNILu nebylo vyhovující a dostatečné z hlediska práva na výmaz, a proto udělil Googlu zmíněnou pokutu, s čímž Google nesouhlasil. Spor se tak přesunul k soudům, až se dostal k Evropskému soudnímu dvoru, který v zásadě rozhodoval o dvou věcech. Zaprvé, zda má vyhledávač povinnost „zapomínat“ globálně bez ohledu na to, kdo dotaz zadal, či kde se tazatel nacházel (tedy dodržovat právo EU kdekoliv jinde na světě). A zadruhé, v případě že by globálně zapomínat nemusel, zda jsou konkrétní praktiky výmazu výsledků na doménách vyhledávače přidělených členským státům v kombinaci s geo-blockingem dostatečnými opatřeními pro výkon práva na výmaz.
První otázka se v zásadě týká rozsahu místní působnosti GDPR, tedy zda toto nařízení a jím garantovaná práva platí pouze na území EU nebo mají globální působnost a evropský občan se jich může domáhat kdekoliv. Je mimořádně zajímavé, že i přes tradiční evropskou koncepci teritoriality práva, tedy že právo se zásadně váže k území státu, Soudní dvůr argumentoval, že vzhledem ke globální povaze internetu a jejímu dopadu na práva občana EU může evropská legislativa uložit provozovateli vyhledávače povinnost odstranit odkazy ze všech mutací svého vyhledávače. Tedy že evropský občan si své právo na výmaz osobních údajů nese s sebou, kdekoliv se na internetu pohybuje, resp. kdekoliv jsou informace o něm šířeny, čteny či jinak zpracovávány. Nicméně Soudní dvůr pokračoval úvahou, že zatímco v rámci unijní legislativy bylo právo na informační sebeurčení poměřováno s dalšími právy (zde právo svobodně šířit informace) a v tomto případě zvítězilo právo jednotlivce rozhodnout o výmazu některých svých osobních údajů z veřejného prostoru, v zemích mimo EU tak učiněno nebylo či bylo a s jiným výsledkem. Dle názoru Soudního dvora tuto volbu na úrovni EU pak nelze „vnucovat“ subjektům působícím mimo rámec práva EU. Soudní dvůr také argumentuje, že z textu příslušného ustanovení nařízení pak přímo nevyplývá úmysl zakotvit povinnosti správce osobních údajů nad rámec jurisdikce členských států EU. Ve výsledku tedy Soudní dvůr konstatoval, že vyhledávač jako Google nemusí výsledky vyhledávání promazávat resp. blokovat nad rámec jejich přístupnosti z území EU. Z tohoto hlediska pak k dostatečnosti techniky geo-blockingu soud uvedl, že se jedná o zcela vhodnou doplňkovou metodu pro řádné zajištění výkonu práva na výmaz, a to v situaci, kdy vyhledávač primárně vymaže výsledky vyhledávání ve všech národních doménách přiřazených členským státům a k tomu také všem osobám přistupujícím do sítě s adresou v členském státě EU, tj. de facto jen tam, kde daná regulovaná aktivita má největší dopad na příslušný subjekt údajů.
Komentovaný rozsudek je mimo jiné zajímavý tím, že poukazuje na to, že hodnotové volby, jež EU činí v rámci poměřování základních práv a svobod (zde právo na soukromí x svoboda šířit informace), nejsou globálně aplikovatelné a už vůbec ne vymahatelné; popřípadě si to můžeme vyložit jako respekt ke zbytku světa tím, že nebudeme vnucovat svá pravidla jiným, obzvláště tehdy, pokud neexistuje všeobecně uznávaná shoda na takových pravidlech (na rozdíl třeba od dětské pornografie, která je a bude zakázaná kdekoliv a kdykoliv). Z rozhodnutí lze též tušit obdobnou logiku, jakou zaujaly již na přelomu tisíciletí např. francouzské soudy, když zakázaly společnosti Yahoo! zpřístupňovat aukce s předměty vztahujícími se k nacistické éře (odznaky, vlajky apod.), což nebránilo provozovateli v jiných zemích tutéž aukci ponechat a hájit se např. svobodou projevu. Bude zajímavé sledovat, zda jsme nyní na poli práva EU svědky pokorného přístupu ve stylu „můj dům – má pravidla, tvůj dům – tvá pravidla,“ anebo se zvýší úsilí těch, kteří prosazují, aby jeden internet získal jedna pravidla.
