Může lékař během pandemie poskytovat lege artis telemedicínské služby?

Telemedicínou rozumíme poskytování zdravotních služeb na dálku, tedy bez přímého „fyzického“ kontaktu jejích aktérů (poskytovatele zdravotních služeb s pacientem). Její legálnost bývá v diskusích často zpochybňována, na trhu již nicméně telemedicínské služby probíhají a sami lékaři se (nejen) během pandemického stavu k dálkové péči uchylují. Musí lékař skutečně pacienta vždy osobně vidět? Zákonnou úpravu telemedicíny bychom mohli hledat v zákoně č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách („zákon o zdravotních službách“), ale zatím neúspěšně.

Není-li pro telemedicínu platnými právními předpisy stanovena zvláštní úprava, pak platí obecné pravidlo: každá zdravotní služba musí být poskytnuta lege artis. Ani tento pojem však není podrobně definován v žádném právním předpise. Zákon o zdravotních službách stanoví povinnost poskytovat zdravotní služby na „náležité odborné úrovni“ (§ 28 odst. 2), kterou se rozumí „poskytování zdravotních služeb podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů, při respektování individuality pacienta, s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti“ (§ 4 odst. 5). Právě toto vymezení je přitom doktrínou považováno za rámec stanovící obsah pojmu lege artis.

Zdravotní služba poskytnutá na dálku tedy může být de lege artis. Musí respektovat pravidla vědy, individualitu pacienta a reflektovat konkrétní podmínky a objektivní možnosti. To, jaký medicínský postup je přitom v praxi uznávaný, se v konkrétním čase posouvá a mění.

Pokud bychom hledali argumentaci podporující možnost poskytování distanční (telemedicínské) konzultace jako jednoho z nejjednodušších způsobů distanční péče, můžeme vyjít z toho, že zákon o zdravotních službách již v § 2 písm. b) konzultační služby výslovně podřazuje pod pojem zdravotních služeb, přičemž za ně považuje takové konzultační služby, jejichž účelem je posouzení individuálního léčebného postupu, popřípadě navržení jeho změny nebo doplnění, a další konzultace podporující rozhodování pacienta ve věci poskytnutí zdravotních služeb prováděné dalším poskytovatelem zdravotních služeb nebo zdravotnickým pracovníkem, kterého si pacient zvolil (tzv. second opinion). Konzultace jsou také zmíněny v § 7 odst. 2 písm. a) zákona o zdravotních službách jako součást ambulantní péče (tedy takové péče, která nevyžaduje hospitalizaci pacienta nebo jeho přijetí na lůžko) poskytované registrujícím poskytovatelem. Tedy, lze zastat výklad, že již současné znění zákona o zdravotních službách umožňuje, aby například praktický lékař poskytoval v rámci ambulantní péče svým pacientům konzultaci a to ambulantně, tedy bez nutnosti hospitalizace. Zákon o zdravotních službách také upravuje v § 4 odst. 2 možnost péče ve vlastním sociálním prostředí pacienta. Telemedicína se tak bude za současného stavu pohybovat někde mezi těmito formami péče.

Zároveň není výslovně přikázáno, aby při poskytování ambulantní péče byl pacient fyzicky přítomen v ambulanci, nebo zdravotnický pracovník v domácím prostředí pacienta, resp. aby zdravotní služba neprobíhala pomocí prostředků komunikace na dálku.

Je možné, že se vnímání pojmu lege artis ve vztahu k telemedicíně v budoucnu změní natolik, že naopak lékař, který by pacientovi v určitém případě (například za situace, kdy by návštěva ordinace pro pacienta v pandemické době představovala přílišné riziko) odepřel dálkovou konzultaci, bude postupovat non lege artis – to jsme ale v úvahách o pravděpodobně zatím vzdálené budoucnosti.

Na absenci právní úpravy v oblasti telemedicíny také zareagovali všeobecní praktičtí lékaři, kteří pod hlavičkou Společnosti všeobecného lékařství ČLS JEP („SVL“) začátkem září tohoto roku představili Doporučené diagnostické a terapeutické postupy pro všeobecné praktické lékaře v oboru telemedicíny („Doporučení pro telemedicínu“). Vítáme, že se odborné společnosti tématu telemedicíny věnují, nicméně je nutno poznamenat, že některé body jsou nad rámec zákona zpřísňující, a proto by bylo vhodné je reflektovat v návaznosti na stále se vyvíjející praktickou situaci.

Doporučení pro telemedicínu rozlišuje dva typy telemedicínské komunikace mezi zdravotníkem a pacientem, a to „telemedicínská porada“ a „telemedicínská konzultace“. Dle SVL telemedicínské poradenství představuje zodpovídání dotazů nekonkrétním klientům (např. dotazy na různých webech, časopisech apod.), které tudíž nelze považovat za zdravotní službu a hradit z veřejného zdravotního pojištění (v jistém smyslu by tedy dle našeho názoru vůbec nemělo být považováno za telemedicínu). Oproti tomu telemedicínská konzultace je dle SVL považována za „skutečné“ poskytování zdravotních služeb distanční formou, které do jisté míry nahrazuje fyzické konzultace přímo v ordinaci.

Ministerstvo zdravotnictví mezitím předložilo návrh novely zákona o zdravotních službách, dle kterého by byly zakotveny „konzultační služby“, jež by bylo možné poskytovat prostřednictvím dálkového přístupu nebo ve vlastním sociálním prostředí pacienta, popřípadě v jiném místě jeho aktuálního výskytu („dálkový přístup“). Telemedicínská konzultace by tak získala alespoň základní legislativní rámec, dle kterého by se na poskytovatele telemedicínských služeb uplatnila např. povinnost mít kontaktní pracoviště, ale nikoli již speciálně vybavené zdravotnické zařízení. Některé body z Doporučení pro telemedicínu by se tak již staly obsolentní. Návrh však zatím nebyl předložen vládě, a tak nelze předvídat jeho znění, které může být ještě do významné míry ovlivněno pozměňovacími návrhy. Vzhledem k blížícím se volbám do Poslanecké sněmovny v říjnu 2021 a běžné době legislativního procesu přijetí nových právních předpisů navíc není zřejmé, zda a kdy by mohlo k přijetí novely vůbec dojít.