O nás bez nás a „Ty nevíš, co je pro Tebe dobré“, aneb úskalí participačních práv

Koncem srpna letošního roku vydal Ústavní soud ČR dvě velmi zajímavá rozhodnutí týkající se řízení o úpravě poměrů k nezletilému dítěti. V obou případech byla jednou z nosných částí argumentace otázka participačních práv dětí. A oba případy v sobě nesou znaky extrému, které většinou nevedou k optimálním řešením.

V nálezu vydaném 29. 8. 2023 pod sp. zn. IV. ÚS 2884/22 Ústavní soud zamítl ústavní stížnost otce podanou proti rozsudku odvolacího soudu. Šlo o poměrně specifický případ, kdy po smrti matky o péči o tehdy 13letou dceru usilovala babička z matčiny strany. Okresní soud její návrh zamítl s tím, že byť si je vědom názoru nezletilé, která péči babičky preferovala před péčí otce, je v zájmu nezletilé prohlubovat a utužovat vztah mezi ní a jejím otcem. Ten o její péči usiloval a avizoval, že nehodlá kontaktu nezletilé s babičkou nijak bránit. Otec podal rovněž předběžné opatření, kterým se domáhal, aby byla babička povinna nezletilou předat do jeho faktické péče. Návrhu bylo vyhověno, ale nezletilá ani poté nebyla babičkou otci předána.

Krajský soud k odvolání babičky rozsudek okresního soudu změnil tak, že nezletilou svěřil do péče babičky a otci uložil povinnost hradit výživné k jejím rukám. Hlavním argumentem krajského soudu bylo to, že názor nezletilého dítěte staršího dvanácti let věku je jedním z podstatných hledisek při rozhodování v opatrovnických věcech. Vyhovění názoru nezletilé tak evidentně převážilo i nad konstatovaným faktem, že otci fakticky nebrání žádné subjektivní ani objektivní důvody v tom, aby o nezletilou po smrti její matky pečoval. Z rozhodnutí se pak nepodává, že by nezletilá otce odmítala. Jen dávala přednost prostředí babičky. Krajský soud tak rozhodl s konstatovaným vědomím toho, že svěřenectví by mělo být chápáno jako dočasný a krátkodobý institut a že dikce ustanovení § 953 odst. 1 občanského zákoníku takový postup neumožňuje.

Ústavní soud po obligátním zopakování toho, že v otázkách péče o nezletilé zastává zdrženlivý postoj k přezkumu a že zasahuje toliko při extrémním vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení, konstatoval, že v dané věci takové vady umožňující jeho zásah neshledal. Ve velmi stručné argumentaci de facto zopakoval argumentaci krajského soudu týkající se potřebě vyhovět názoru nezletilé, je-li starší 12 let. Rozhodnutí v rozporu s § 953 odst. 1 občanského zákoníku pak komentoval jako výjimečnou odchylku, provedenou při zohlednění nejlepšího zájmu nezletilé, kterou nedošlo k takovému zásahu do základních práv stěžovatele chráněných čl. 10 odst. 2, č. 32 odst. 4 Listiny a čl. 3 Úmluvy, který by odůvodňoval kasaci napadeného rozsudku.[1]

Výjimečný odklon od zákonné úpravy

V tomto případě tedy byl posvěcen vědomý postup v rozporu se zákonnou úpravou svěření dítěte do péče jiné osoby s odkazem na názor nezletilé a o něj opřený nejlepší zájem nezletilé. Ustanovení § 953 odst. 1 OZ stanoví možnost soudu svěřit dítě do osobní péče jiného člověka, nemůže-li o ně osobně pečovat žádný z rodičů ani poručník. Takové rozhodnutí musí být v souladu se zájmy dítěte. Z textu citovaného nálezu nijak nevyplývá, že by otec o nezletilou nemohl osobně pečovat, dokonce se z něj podává, že vztah s nezletilou má otec dobrý a i s mateřskou babičkou nemají zásadní rozpory. Nezletilá pouze dává přednost více babičce než otci. Nejde tedy o případ, že by nezletilá péči otce odmítala a jejich vztah byl jakkoli zásadním způsobem narušený. 

Pozornosti by tak nemělo ujít publikované odlišné stanovisko soudce Jana Wintra, který na rozpor s uvedeným ustanovením OZ upozorňuje a podrobně vysvětluje, proč rozhodnutím krajského soudu došlo dle jeho názoru k porušení práva otce vychovávat své dítě podle čl. 32 odst. 4 Listiny. Hlavní výtkou je to, že ač krajský soud zaštítil své rozhodnutí nejlepším zájmem nezletilé, tento ve skutečnosti nezkoumal a pouze jej ztotožnil s přáním nezletilé.

Pochopitelně je velmi těžké se bez znalosti konkrétních podrobností daného případu přiklonit k názoru, o který je opřen samotný nález, nebo k odlišnému stanovisku soudce Jana Wintra. Nicméně faktem je, že tento případ naráží na existující nesnáz spojenou s realizací participačních práv dětí. Jakou váhu má sdělený názor dítěte a jaké mohou být důvody, pro které se soud může od jeho názoru odklonit? Může zájem dítěte „přebít“ nesplnění zákonné podmínky, tedy legitimovat vědomý postup proti zákonu? 

Krajský soud v tomto případě uzavřel, že péči otce nic nebrání. Tedy konstatoval, že nejsou splněny podmínky § 953 odst. 1 občanského zákoníku. Rovněž Ústavní soud výslovně konstatoval, že šlo o výjimečnou odchylku od pravidla zakotveného v citovaném ustanovení (tedy skutečně vědomý postup v rozporu s tímto ustanovením). Z praxe mi jsou známy případy, kdy je na místě uvažovat o svěření dítěte do péče jiné osoby než rodiče (např. těžký alkoholismus spojený případně i s agresivitou vůči dítěti, neléčená či neléčitelná psychiatrická diagnóza fakticky bránící péči o dítě a jiné). Všechny jsou ale spojené s tím, že je možno dospět k závěru, že je z nějakého důvodu vyloučena (v užším či širším slova smyslu) osobní péče obou rodičů. 

Rozhodnutí v rozporu s vysloveným názorem

Druhým rozhodnutím Ústavního soudu, které bych ráda zmínila, je nález vydaný pod sp. zn. I. ÚS 1609/23. 

V tomto případě bylo původní rozhodnutí prvostupňového soudu o zamítnutí návrhu otce na změnu výchovného prostředí (navrhována byla střídavá péče ze stávající výlučné péče matky) a o upravení asistovaných styků nezletilé dcery s otcem za pomoci organizace Area Fausta odvolacím soudem radikálně změněno. 

Městský soud v Praze rozsudek změnil tak, že nezletilou (v té době desetiletou) svěřil do péče otce. Rozhodl tak přes to, že nezletilá otce odmítala s tím, že se ho bojí, nedovede si představit, že s ním bude o samotě, vadí jí jeho chování (fyzické tresty, nucení do jídla, které nemá ráda, neustálá fotodokumentace její osoby apod.). Podle odvolacího soudu svou výchovnou roli nezvládla, zamezila bezdůvodně kontaktům nezletilé s otcem, kterého fakticky vyloučila z péče. Výlučnou péči otce odvolací soud upřednostnil i před otcem navrhovanou střídavou péčí, která by nebyla v zájmu nezletilé a nedoporučoval ji ani znalec[2]. O výlučné péči otce rozhodl odvolací soud s odloženou účinností (ponechal zhruba dvouměsíční navykací období).

Ústavní soud v rámci shrnutí relevantních obecných východisek věnoval velký prostor právě participačním právům dítěte (body 34 až 39 citovaného nálezu). V poměrně podrobné aplikační části odůvodnění pak Ústavní soud přehledně a srozumitelným způsobem polemizuje se závěry rozhodnutí odvolacího soudu, které Ústavní soud tímto nálezem zrušil. Svěření nezletilé do péče otce označuje jako poněkud nečekané vzhledem k dosavadnímu průběhu řízení. Přestože nezletilá rok a půl před vydáním napadeného rozhodnutí sdělila v rámci zjišťování názoru obvodním soudem, že si nedovede přestavit, že by s otcem byla sama, odvolací soud ji svěřil do péče otce, tedy do prostředí pro ni neznámé, které navíc může subjektivně vnímat jako potenciálně nepřátelské[3]. Ústavní soud dále zohlednil v rámci posouzení „zavinění“ výsledného stavu, kdy nezletilá otce odmítala, že otec bezdůvodně přestal využívat asistovaných kontaktů. 

Ve vztahu k participačním právům dítěte pak Ústavní soud uzavřel, že pokud hodlá soud podstatným způsobem změnit dosavadní uspořádání péče o dítě, musí dát účastníkům řízení dostatečný procesní prostor k tomu, aby se k takové možnosti vyjádřili. To platí také o nezletilém dítěti. Pokud soud rezignuje na zjištění názoru dostatečně rozumově vyspělého nezletilého nebo k jeho přání nepřihlédne, poruší právo účastníků na soudní a jinou právní ochranu. 

Ústavní soud v daném případě rozhodně zafungoval jako pojistka proti poměrně necitlivému přístupu soudu odvolacího, který byl evidentně výsledkem čistě aplikace domněnek a předsudků založených na předpokladu manipulace názoru nezletilé ze strany matky. Dovolím si k tomu poznamenat, že i kdyby byla manipulace prokázána (což v daném případě evidentně nebyla), bylo by ve vztahu k nezletilé vhodné najít ohleduplnější způsob řešení destruovaného vztahu s otcem, než radikální „hození do vody“, které by pravděpodobně působilo zcela kontraproduktivně a nezletilou by vystavilo velkému stresu.

Poslouchat děti nebo jim naslouchat?

S participačními právy souvisí dva podstatné či základní problémy. Prvním je jejich samotná realizace (zjednodušeně řečeno, zda vůbec názor dítěte v konkrétní situaci zjišťovat a jakým způsobem) a druhým je práce se zjištěným názorem. Nález ÚS I. ÚS 1609/23 (či řada dalších – např. III. ÚS 1318/22) se zabývá primárně problémem prvním. Stále je možno v praxi narážet na případy, kdy názor dítěte nijak zjišťován není, nebo je zjišťován naprosto nedostatečným způsobem. Typicky jde o slyšení dítěte na OSPOD, jehož výsledkem je zpráva neobsahující ani přepis kladených otázek, ani doslovných odpovědí, ale pouze poměrně subjektivní komentář k tomu, co bylo zjišťováno. 

Oba dnes zmiňované nálezy se pak dotýkají práce s nějak projeveným názorem nezletilého dítěte. Úkolem soudu je zjištěný názor dítěte porovnat s jeho zájmem. Výsledek zjištění pak soud musí ve svém rozhodnutí patřičně odůvodnit a výsledek také správně komunikovat ve vztahu k samotnému dítěti. Ačkoli by se mohlo zdát, že jednodušší situace nastane v případě, kdy se rozhodnutí soudu názorem dítěte řídí, ve skutečnosti tomu tak být nemusí. Jak je patrné z nálezu sp. zn. IV. ÚS 2884/22, může mít soud tendenci zjednodušit odůvodnění pouze na argument, že v zájmu dítěte je jednoduše vyhovět jeho přání. 

Smyslem participačních práv nezletilých v opatrovnickém řízení ale nemůže být prosté vyhovění názoru dítěte při řešení budoucího nastavení otázek péče o ně. Tím by došlo k faktickému přenosu odpovědnosti za vlastní život na dítě ve věku, kdy rozhodně není schopno (bez ohledu na hranici 12 let) domyslet či odhadnout následky svého rozhodnutí. Není tedy možné rezignovat na hledání zájmu dítěte tím, že bude zaměňován názor dítěte se zájmem dítěte. 

Za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Současně však není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, a nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů[4]. Ne vždy si dítě přeje takové nastavení, které je z dlouhodobého hlediska v jeho zájmu a nemůže samozřejmě existovat ani žádné univerzální teoretické pravidlo, které by pomohlo soudu vždy správně rozhodnout. 

Pravděpodobně nejobtížnější složkou participačních práv je komunikace s dětmi. Není jednoduché formulovat adekvátním způsobem otázky.[5] Dítě jim musí porozumět a nemělo by situací být nadmíru stresováno, protože i stres samotný může zkreslit obsah sdělení. Stejně tak je potřeba dítěti vysvětlit, jakým způsobem bude k jeho názoru přihlíženo. Dítě by mělo vědět i to, že se soud jeho názorem nemusí řídit a v jaké situace se tak stane. 

Práce s názorem dítěte je jednoduše velmi obtížná disciplína.[6] Není snadné zjistit, co si dítě opravdu přeje, ani posoudit, jestli to, co říká, že si přeje, je pro jeho vývoj vlastně dobré. Z uvedených dvou případů řešených Ústavním soudem koncem letošního srpna je evidentní, že realizace participačních práv může vykazovat známky extrému v podobě vyhovění názoru dítěte, i když to povede k postupu v rozporu s právní úpravou, nebo naopak úplné ignorování názoru dítěte. A jak to tak v praxi bývá, žádný extrém nevede většinou ke správnému (pro danou situaci optimálnímu) řešení.