V první a neposlední řadě, novela vedená zřejmě bohulibými záměry není způsobilá dosáhnout svého deklarovaného cíle. Naopak, povede v praxi jen k obrovské administrativě na straně obchodních řetězců i dodavatelů a pravděpodobně i k nedůvodnému pokřivení těchto obchodních vztahů. Považme: novela zakotvuje povinný procentní díl potravin českého původu mezi tzv. základními potravinami (jejichž položkový seznam je přílohou novely), které má provozovatel potravinářského podniku provozující maloobchod nejméně prodat v kalendářním roce v každé své provozovně o ploše větší než 400 m2.
Novela předvídá, že vzniknou dvě kategorie provozoven, ty menší do 400 m2 a ty větší, každá s jinou regulací. V těch menších může vše fungovat jako doposud a zboží se v nich může prodávat bez ohledu na jeho původ. V těch větších bude provozovatel potravinářského podniku, provozující maloobchod, povinen prodat (ano, nikoli nabízet k prodeji, ale prodat) stanovené procento českých potravin, pokud jsou tzv. základními potravinami.
Procento českých potravin tedy není určeno procentem různých prodaných položek, která by mohla zakotvit co nejpestřejší nabídku českých potravin, ani není určeno součtem takových prodaných položek, ani plochou, která jim má být vyhrazena na regále. Toto procento má být určeno jednotkou hmotnosti. Rozhodné tedy má být, jaký objem těchto potravin si my spotřebitelé ročně koupíme. Není ani zřejmé, jak by se takový hmotnostní přepočet měl provádět (z novely se pouze dočteme, že se od hmotnosti má odečítat přidaná voda, sůl a koření).
S trochou nadsázky lze říci, že novela v praxi může vést k tomu, že objemné a těžké brambory (tedy pokud by se jich v ČR pěstovalo tolik, aby bylo možno je odebrat, případně jakákoli podobná komodita způsobilá toto naplnit), by pak byly téměř pořád ve slevě, abychom si je my spotřebitelé hodně kupovali – a cíl byl splněn. Prodejem sucharů a bylinných čajů českého původu k jeho naplnění totiž asi nedojde. Takový cíl ale zákonodárci snad ani sledovat nemohli.
Také fakticky vzniknou dvě kategorie dodavatelů: (i) ti, kteří budou schopni garantovat a doložit český původ jimi dodávaných potravin a (ii) ti, kteří to nedokážou. Dodavatelům sice novela zákona o potravinách žádnou povinnost neukládá, nejsou adresáty této normy. Dodavatelé tedy nemají povinnost české potraviny ve zmíněných „základních“ kategoriích produkovat a dodávat. Přesto lze očekávat, že v konečném důsledku bude regulace tvrdě dopadat také na ně. Odhlédneme-li od skutečnosti, že ve stejné novele přichází také tzv. zákaz dvojí kvality, který v konečném důsledku vede k praktickému řešení v podobě „europeizace“ potravinářské výroby (tedy něčemu zcela protichůdnému zde popisované úpravě), prokazovat český původ potravin bude otázkou přísného cvičení.
Potravinou z krátkého dodavatelského řetězce se totiž bude rozumět potravina vyrobená ze surovin, které pochází z území České republiky, u surovin rostlinného původu se tím rozumí vypěstování, zpracování a zabalení, u surovin živočišného původu se jedná o narození zvířat, odchov, chov, výkrm, poražení a zpracování na území České republiky. U nezpracovaných potravin (včetně vína) pak bude muset být českého původu 100 %; u zpracovaných potravin 75 % hmotnosti složek a výroba musí proběhnout taktéž na území České republiky.
Doklady o tomto původu bude dodavatel muset obstarat a předložit je provozovateli maloobchodní prodejny, který je zase bude muset předkládat ÚOHS. Bude zajímavé sledovat, zda a kolik dodavatelů bude schopno tuto dokumentaci provést a český původ potravin u svých produktů spolehlivě doložit, tak aby kvóty mohly být naplněny.
V neposlední řadě je potřeba zmínit základní zásadu fungování unijního trhu, a tou je volný pohyb zboží. Nebylo by překvapivé, pokud by se Evropská komise proti takové regulaci postavila.
