IP adresa není adresa, rozhodl Soudní dvůr EU. Co ale z toho?

Společnost Constantin Film Verleih GmbH (Constantin Film) disponuje exkluzivními právy k určité filmové tvorbě (v daném případě k filmům Parker a Scary Movie 5). Služba YouTube provozovaná společností YouTube LLC vlastněnou Google Inc. je známou službou ke sdílení obrazového a filmového materiálu, kam mohou tento obsah přidávat samotní uživatelé. Na YouTube někdo opakovaně nedovoleně nahrával filmy Parker a Scary Movie 5 a Constantin Film opakovaně požadoval znepřístupnění těchto filmů na platformě YouTube.

Když k tomu však docházelo opakovaně, rozhodl se Constantin Film domoci se informací o uživatelích, kteří opakovaně tyto filmy na YouTube nahrávali. Začal tedy po YouTube požadovat IP adresy, e-mailové adresy a telefonní čísla těchto uživatelů, které měla společnost YouTube k dispozici. A právě o rozsahu a množství informací, kterých se Constantin Film domáhal, se vedl daný spor.^[1]

Oblast duševního vlastnictví je v rámci EU v různých stupních harmonizována. V řadě oblastí se tak řídí právo duševního vlastnictví stejnými principy a členské státy se nesmí odchýlit od těchto společných pravidel. V jiných oblastech je přijata zase tzv. minimální harmonizace. To znamená minimální standard ochrany, který musí členské státy zajistit držitelům práv. Pokud však chtějí členské státy poskytnout vyšší ochranu, evropské právo jim dovoluje se v tomto odchýlit.

A to je i případ směrnice o dodržování práv duševního vlastnictví (Směrnice).^[2] Ta zavádí povinnost, aby členské státy umožnily vlastníkům práv duševního vlastnictví domáhat se informací o skutečnostech souvisejících s porušením jejich práv. Typicky se jedná o údaje týkající se toho, kdo porušuje práva (např. jména distributorů, jejich adresy), ale také další skutečnosti o okolnostech porušení práv (např. informace o počtu prodaných ilegálních kopií atd.). V každém členském státě EU tak musí být možnost domoci se alespoň těchto informací (alespoň, protože se jedná o minimální harmonizaci).

Německá právní úprava, kde probíhal hlavní spor, obsahovala výslovně také zmínku, že se vlastník práva duševního vlastnictví může domáhat jména a adresy osob, které jeho práva porušují. Constantin Film několikrát pro YouTube požadoval poskytnutí těchto údajů, protože však registraci na službě YouTube je možné provést na základě fiktivního jména a adresy, nepřineslo poskytnutí těchto informací pro Constantin Film žádnou přidanou hodnotu ani možnost, jak zakročit proti porušovateli jeho práv, který opakovaně nahrával uvedené filmy na platformu YouTube.

Constantin Film se proto začal domáhat IP adres a e-mailových adres a také telefonního čísla (které bylo nezbytné pro nahrávání videí delších než 15 minut), přičemž YouTube a Google odmítaly tyto informace poskytnout.

Soudy, u který se spor vedl, pak podaly k SDEU předběžnou otázku a dotázaly se, zda pod pojmem „adresa“ ve smyslu Směrnice lze rozumět i e-mailová adresa, telefonní číslo a IP adresa.

Vzhledem k tomu, že Směrnice zavádí také princip vysoké úrovně ochrany práv duševního vlastnictví, kterou mají členské státy zajistit, musí být v tomto kontextu vykládány i všechny ostatní právní předpisy. Někteří proto očekávali, že za účelem efektivní ochrany práv v digitálním prostředí SDEU rozhodne, že v moderním digitálním světě lze pod adresou rozumět vedle fyzické poštovní adresy i IP adresu.

SDEU nicméně rozhodl, že „adresa“ znamená pouze poštovní adresu, nikoli jinou adresu, která by mohla rušitele práv duševního vlastnictví identifikovat. Nicméně, SDEU potvrdil, že Směrnice předepisuje minimální standard a členské státy si mohou na úrovni národní legislativy stanovit, že existuje i povinnost poskytnout IP adresy, telefonní čísla a e-mailové adresy.

Český autorský zákon totiž v § 40 odst. 1 písm. c) uvádí, že se držitel práva může domáhat „sdělení údajů o osobách, které se neoprávněného užití díla účastní“. Možnost domáhání se informace v českém právu tak není omezena pouze adresou a jménem, ale je možné domáhat se obecně jakéhokoli údaje. Před nedávnem tak například Městský soud v Praze rozhodl, že žalovaná strana musí nejen poskytnout požadované informace, ale také doložit kopie smluv, ze kterých dovozuje svoje právo nakládat s nahrávkami her Divadla Járy Cimrmana.^[3]

Dopad do právní praxe tak uvedené rozhodnutí bude tedy spíše minimální. Alespoň určitě, co se týče České republiky. Nicméně i řada ostatních zemí EU neomezuje tyto informace pouze na jména a adresy rušitelů práva duševního vlastnictví.^[4]  Například v Nizozemí tak bylo soudy rozhodnuto, že Instagram musel poskytnout IP adresy a údaje o přihlašování týkající se jednoho z uživatelských účtů.^[5]

SDEU tedy rozhodl, že pokud jde o „adresu“, tou se rozumí poštovní fyzická adresa, ale každý členský stát si může stanovit rozšířený režim. Soudy pak v konkrétních případech musí posuzovat, zda poskytnutí určitého údaje není pak na úkor třeba práva na soukromí nebo ochranu osobních údajů. V praxi se tedy nic zásadního po tomto rozhodnutí SDEU nezmění.