Dotčené subjekty
Jednou ze základních otázek, kterou si při posouzení nové úpravy musíme položit, je, na koho konkrétně bude nová úprava dopadat. Článek 2 odst. 6 směrnice o autorském právu a právech s ním souvisejících na jednotném digitálním trhu („směrnice“) vymezuje novou kategorii „poskytovatele služeb pro sdílení obsahu online“ (hosting). Jednotlivé aspekty definice si rozdělíme na dílčí prvky, a to tak, že poskytovatelem služeb pro sdílení obsahu online je:
a) poskytovatel služby informační společnosti (tento pojem známe z dosavadní právní úpravy, zejména lze odkázat na článek 2 písm. a), ve spojení s písm. b) směrnice o elektronickém obchodu);
b) jehož hlavním účelem nebo jedním z hlavních účelů je uchovávat velký počet děl chráněných autorským právem nebo jiných předmětů ochrany nahrávaných jeho uživateli a zpřístupňovat je veřejnosti;
c) přičemž poskytovatel tato díla a jiné předměty ochrany uspořádává a propaguje;
d) za účelem zisku.
Článek 17 upravuje režim odpovědnosti právě poskytovatelů služeb pro sdílení obsahu online, a proto se neuplatní na všechny poskytovatele online služeb nebo snad na všechny poskytovatele služeb typu hosting, jak se část veřejnosti obávala. Nicméně i tak je samotná definice nastavena velmi široce a dotkne se tak velmi pravděpodobně značného počtu poskytovatelů.
Určitou nejasnost představuje podmínka stanovená v bodě c), tedy nezbytnost obsah uspořádávat a propagovat. Podle názorů z Evropské komise by takové činnosti snad měly zahrnovat i indexaci, jakoukoliv kategorizaci nebo prezentování obsahu. V extrémním případě by tak pod tyto pojmy mohlo spadat jakékoliv nakládání s obsahem, což se jeví jako značně absurdní. Například indexace je totiž esenciální funkčností každé platformy (a nejen platformy, ale jakéhokoliv úložiště obecně, kde se s uloženými daty pravidelně pracuje), aby vůbec byla smysluplně použitelná.
Výjimky z působnosti směrnice
V důsledku připomínek vyvolaných mj. tlakem veřejnosti a s přihlédnutím k potenciálně velmi širokému dopadu směrnice jsou z její úpravy vyloučeny:
a) neziskové online encyklopedie (např. Wikipedie);
b) nezisková vzdělávací a vědecká úložiště;
c) platformy pro vývoj a sdílení softwaru s otevřeným zdrojovým kódem (např. GitHub);
d) poskytovatele služeb elektronických komunikací ve smyslu směrnice (EU) 2018/1972;
e) online tržiště;
f) mezipodnikové cloudové služby; a
g) cloudové služby, které uživatelům umožňují nahrávat obsah pro vlastní potřebu.
Tím se ale rozsah výjimek pro jednotlivé skupiny subjektů nevyčerpává. Podle článku 17 odst. 6, budou mít poskytovatelé služeb, jejichž služby dosud byly k dispozici veřejnosti v EU po dobu kratší tří let a kteří mají roční obrat nižší než 10 milionů EUR, pouze omezené povinnosti plynoucí z článku 17. V jejich případě se tak neuplatní povinnost zavést obecný dohled nad obsahem (ač směrnice explicitně stanoví, že obecný dohled nezavádí, zamyšlení nad skutečnými praktickými dopady však směřuje jinak), ale musí pouze vynaložit veškeré úsilí k získání licence k užití obsahu a dodržet princip notice-and-take-down, tedy po oznámení protiprávní obsah znepřístupnit či odstranit.
Nicméně pokud průměrný měsíční počet jedinečných návštěvníků těchto menších poskytovatelů služeb vypočtený na základě předchozího kalendářního roku překročí 5 milionů, mají rovněž povinnost prokázat, že vynaložili veškeré úsilí k zamezení dalšímu nahrávání obsahu, o němž nositelé práv poskytli relevantní a nezbytné informace. Směrnice tak nevymezuje danou kategorii jako malé a střední podniky podle Doporučení Komise č. 2003/361/ES, jež se objevovala v předchozích návrzích v rámci trialogu, ale zavádí vlastní kritéria.
Subjekty, které spadají do kategorie poskytovatele služeb pro sdílení obsahu online a nemohou využít některé z uvedených výjimek (vč. do jisté míry privilegovaného postavení), budou muset v plné míře vyhovět požadavkům uvedeným v článku 17 směrnice. Jaké jsou takové požadavky a jaké jsou důsledky jejich nedodržení, si shrneme ve větších podrobnostech v dalších dílech tohoto seriálu.
